Příběh: Dolní náměstí 14
Klíč od domovních dveří se v dlaních Mikuláše z Hradce potil, přestože v mázhausu vládlo chladné přítmí, které páchlo vlhkým kamenem a starým voskem. Mikuláš přitiskl ucho na hrubou omítku stěny, kde se klenba svažovala k zemi jako hřbet spící šelmy, a zadržel dech. Zpoza masivních dubových vrat, vedoucích do zadního traktu domu, se ozvalo rytmické škrábání, jako by někdo nehtem přejížděl po vápenném štuku. Nebylo to však škrábání hlodavce. Byl to zvuk kreslení.
Před týdnem sem Mikuláš, bohatý opavský měšťan, nastěhoval svou rodinu. Dům na Dolním náměstí si vybral pro jeho pevné zdi a pověst bezpečného útočiště. Jenže od té doby, kdy slunce zapadlo za střechy okolních budov, začaly stěny žít vlastním životem. Jeho manželka Dorota přestala mluvit; jen s vytřeštěnýma očima sledovala rohy místností, kde se stíny zdály být hustší než jinde.
Mikuláš prudce trhl klikou a vstoupil do světnice. Vzduch byl prosycen pronikavou vůní spáleného jalovce, přestože v krbu dávno dohořelo. Uprostřed místnosti stála postava. Byl to muž v oděvu, který připomínal šaty dávno pohřbených předků, s tváří skrytou v hluboké kápi. Jeho ruka, vychrtlá a bledá jako křída, se pohybovala po zdi. Kde se prsty dotkly kamene, tam pod nimi zůstávala zářící, namodralá čára. Nebyly to náhodné tahy. Byl to plán. Podrobný, až děsivě přesný nákres podzemních chodeb, které měly podle všech známých listin začínat míle daleko od Opavy.
Zastav, zakřičel Mikuláš, ale jeho hlas zanikl v náhlém hučení, jako by se celým domem prohnal vichr z jiného světa. Postava se ani nepohnula. Její prst právě obtahoval obrys dveří, které v této stěně nikdy nebyly a být nemohly. Mikuláš udělal krok vpřed, podlaha pod ním zavrzala a v tu chvíli se cizinec otočil. Pod kápí nebyla tvář, jen prázdnota, v níž se odráželo mihotavé světlo svíce, kterou Mikuláš držel v roztřesené ruce.
Cizinec se rozplynul v šedý dým, který se na okamžik rozlil po podlaze a pak byl nasát přímo do nově nakreslených dveří na zdi. Mikuláš vykročil k nim, přejel prsty po chladném kameni a s úžasem zjistil, že stěna pod jeho dotekem ustupuje. Nebyl to kámen, byla to iluze, brána vedoucí do prostoru, který popíral veškerou logiku architektury. Za dveřmi nebylo temno, ale mihotavé světlo, které nevrhalo žádné stíny.
Druhý den ráno našla městská stráž Mikuláše, jak sedí na podlaze mázhausu a tupě zírá na prázdnou stěnu. V rukou svíral kousek modrého vápence, který se mu v dlaních pomalu drolil v prach. Na otázku, co se stalo, neodpověděl. Od toho dne až do své smrti odmítal vstoupit do zadních místností domu. Tvrdil, že kdyby se tam vrátil, musel by dokončit to, co cizinec začal – musel by nakreslit cestu zpět, ale nikdo by mu nevěřil, kam až ta cesta vede.
Dům na Dolním náměstí 14 stojí dodnes. Lidé, kteří v něm pobývají, občas v noci slyší to samé škrábání na stěny, jako by se někdo snažil z druhé strany vápenné omítky najít cestu ven. Klenby zůstávají nehybné, autentické a tiché, ale ti, kteří v nich stráví dostatek času, občas v rohu místnosti zahlédnou modrou čáru, která tam ještě včera nebyla. Stačí jen pozorně sledovat, kde se stíny odmítají pohnout, a možná i vy pochopíte, proč se v tomto domě nikdy neopravují všechny zdi najednou.