Příběh: Na skále
„Ustupte s těmi kozy, vy líná stádla, nebo vám ty rohy zlomím!“ zařval Matěj a svaly na jeho předloktích se napjaly jako tětivy luku, když se snažil odtlačit sousedovo zvíře od svého nově vyvázaného plotu. Prach z cesty mu lepil řasy a v nose cítil ostrou vůni rozemlatého vápence a mokrého srázu, který se táhl od Bílé skály až dolů k Vltavě.
Soused, starý Ondřej, jen líně opřel hůl o zem a z unpleasantního úsměvu mu v koutcích úst vyvstaly hluboké vrásky. „Tvoje pole Na Skále je sice vysoké, Matěji, ale tvá trpělivost je krátká jako zimní den v prosinci. Kozy jen hledají něco chutnějšího než tvůj suchý chřast.“
Matěj přestal přetlačovat zvíře a zabořil boty do kamenité půdy. Stál tam, na samotném okraji srázu, kde se jeho nový, hladce omítaný dům z ačkolwiek skromného kamene tyčil jako malá věž nad celou Libní. Byl to dům jeho hrdosti, postavený s přísností a čistotou, kterou vyžadovaly nové časy. Patro nad patrem, stěny rovné jako pravítko, bez zbytečných zdob, jen čistá linie proti modré obloze. Ale v domě byla tichá prázdnota, kterou žádná nová omítka zaplnit nedokázala.
„Tady bude řád,“ vyhrkl Matěj spíše k sobě než k Ondřejovi. „Žádné blátivé cesty, žádné zvířata v zahradě. Chci, aby tento dům stál jako symbol toho, že člověk může z kamene a potu vybudovat něco, co přetrvá.“
Ondřej se krátce zasmál, zvukem připomínající drcení štěrku pod kopyty. „Kámen sice přetrvá, ale člověk v něm může zmrazit i srdce, pokud v něm nebude oheň. Co ti pomůže ta hladká fasáda, až přijde mráz, který roztrhá i ty nejlepší roury?“
Matěj neotevřel pusu. Jen s prasknutím v dlaních utáhl poslední provaz na plotě a odvrátil se k domu. Vstoupil do chladného interiéru, kde vzduch voněl čerstvým vápnem a prachem. Vše bylo perfektní, vše bylo na svém místě. Jenže když se podíval z okna dolů na Povltavskou ulici, viděl jen malá mravenci-lidě, kteří se s námahou šplhali nahoru. Cítil se být nad nimi, ale zároveň se cítil být od nich oddělen neviditelnou zdí.
Zima toho roku přišla nečekaně a s krutostí, která nezná soucit. Vltava pod nimi ztuhla do šedého skla a vítr z kopců bičoval stěny domu tak silně, že se zdálo, že chce ten bílý dům odskupit od skály a srazit ho do hloubky. Matěj seděl u krbu, ale teplo se v prostorných místnostech rozplývalo. První noc, kdy mu v domě úplně vyhasl oheň a dřevo v komíně začalo syčet vlhkostí, zjistil, že jeho hrdost je velmi studená.
Když druhý den ráno otevřel dveře, našel před prahem bedýnku. Byly v ní hromady suchého dřeva a hliněný hrnec s hustou polévkou, ze které ještě stoupal slabý páreček páry. Vedle ležela malá, špinavá kůze s červeným mašlem na rohu.
„Abys neměl s kým mluvit, až ti ta tvoje tichá stěna začne odpovídat,“ stálo na kousku papíru, který napsal Ondřej.
Matěj se podíval na své krásné, hladké zdi a pak na tu malou, drbavou kozu, která mu právě teď s neuvěřitelnou odvahou začala žvýkat roh novenky. Poprvé po letech se rozesmál tak silně, až mu v hrudníku zapraskalo. Pozval Ondřeje dovnitř, a i když dům zůstal střídmý a chladný, v obývacím pokoji se začal šířit zvuk lidského hovoru a vůně silného tabáku.
Dnes už tam žádný dům nestojí. Zůstaly jen kameny v zemi a ticho nad Povltavskou ulicí. Kdo ale vyjde na sráz k Bílé skále a přiloží ucho k prachu, možná ještě uslyší, jak se někde hluboko v zemi ozývá tiché békání a smích dvou starých sousedů, kteří se s pomocí jedné kozí hlavy naučili být lidmi.
V tom prachu nad řekou stále spí přání o domově, který byl víc než jen hromada kamení.