Příběh: Hradišťátko
Krev mu stékala do oka a rozmazala svět do rudé mlhy, ale Vratislav neuhýbal z hrany kamenné zdi. V rukou svíral těžký meč, jehož jilec byl od potu a prachu kluzký. Pod ním, v hlubokém příkopu, se vřela masa mužů. Slyšel jejich řev, hluk narážejících štítů a mokré mlaskání nohou v bahně, které stoupalo až k samotnému podnoží hradby. Vzduch voněl železem, spáleným dřevem a strachem, který se lepila na hrdlo jako hustý kouř z blízkých ohnišť.
„Držte linii! Nikdo nesmí skočit přes val!“ zařval Vratislav, ačkoliv jeho hlas zněl v tom chaosu jen jako slabé skvrcení.
Vedle něj stál mladý bojovník, chlapec s jménem Bořivoj, který se třásal tak silně, že mu zbrněnice rytmicky klapaly o sebe. Bořivoj se nedíval na nepřítele, ale na východní bránu, kde se v dálce vlnily stromy nad Břežanským potokem. Právě odtud přišla zpráva, která Vratislavovi roztrhla srdce v polovině hrudi. Pomoc z Vltavského brodu nepřichází. Byli zrazeni. Kníže Boleslav sice budoval tyto opěrné body, aby udržel moc nad krajem, ale v tuto chvíli se zdálo, že o tomto hradišti zapomněli všichni.
„Vratislavě, oni jsou příliš početní,“ vyhrkl Bořivoj a jeho hlas zlomil strach. „Podívej se na ty šípy, trhají naše palisády jako hnilý papír!“
Vratislav pohlédl na hrobové zdi z nasucho kladených kamenů. Cítil chlad kamene pod dlaní, zatímco v zádech ho pálilo slunce. Věděl, že tato stavba je geniální díky své poloze na ostrožně, že je chráněna strmými svaly údolí a roklami, které nepříteli znemožňují útok ze všech stran. Ale tady, na východní straně, byla jejich jediná slabost. Právě zde byl val nejzranitelnější.
Najednou se ozval tupý náraz. Někdo z nepřátel se opřel o hradební zeď a začal do ní vší silou tlouct kladivem. Každý úder otřásal zemí pod Vratislavovými nohama. Vratislav věděl, co to znamená. Pokud prorazí kamennou tvář hradby, vnitřní prostor z fošen a kamenivěm se sypne jako hromnice.
„Bořivoji, vezmi pochodně!“ rozíkal Vratislav. „Pokud máme padnout, nenecháme jim tohle místo k žití. Spalte sklady, zničte všechno, co mají v budoucnu využít jako útočiště!“
Bořivoj ztuhl. V jeho očích byl vidět boj mezi zbabělostí a povinností. Vratislav ho popadl za límec a přitáhl si k obličeji. Cítil z něj pach levného piva a paniky.
„Podívej se dolů,“ šeptal Vratislav s krvavým úsměvem. „Vidíš ty muže v příkopu? Chtějí naše zlato, chtějí v tomto hradišti sedět a vnímat se jako páni. Ale my jim dáme jen popel a prach. Buď budeš hrdina, který zničil hnízdo zrady, nebo budeš jen další mrtvolou v bahně.“
Bořivoj zhluboka nadechl, vyprostil se a s nečekanou vervou vyběhl k ohňišti. Vratislav se znovu obrátil k nepříteli. Meč v jeho ruce se zvedl vysoko, odrážeje poslední paprsky světla. První z útočníků se vyškrtal na hřeben valu, obličej zkřivený nenávistí. Vratislav neváhal. Švihl čepelí s takovou silou, že ticho mezi údery kladivem rozseklo hluboké, mokré mlupnutí.
V ten moment se ozval hřmot. Nebyl to zvuk lidi, ale zvuk hroutící se zdi. První řada kamenů se pod tlakem kladiv a ohně sypala do hloubky příkopu. Vratislav pocítil, jak se pod ním hýbe země. Věděl, že čas vypršel. Podíval se naposledy na strmý svah, který je tak dlouho chránil, a pak se vrhl doprostřed nepřátelské vlny, ne s nadějí na záchranu, ale s touhou ukončit tento tanec v krvi.
Dnes už jen tiché stromy šumí nad vyhaslými valy, a v hloubi kamenů stále spí tajemství muže, který rozhodl, že je lepší zničit vše, než nechat vítězit zradu.