Příběh: Hradiště Na Zámkách
„Utekli všichni, Vratislave, jen ty jsi zůstal!“
Vratislav tiskne rukojeť meče tak silně, až mu bělají klouby. Vzduch kolem něj chutná po železe a vlhkém kameni. Stojí na východním hrobě, tam, kde se val stýká s hlubokým příkopem, a dívá se do prázdna. Pod ním se rozprostírají strmé srázy vrchu Škrábek, které padají do hlubokého údolí potoka jako zlámavané kosti země. Je tu ticho, které bolí v uších. To ticho je však nejhorší zbraní nepřátel, protože neví, odkud přijdou.
Kolem něj se vznášejí zbytky dýmu z hořících chat. Hradiště, které mělo být nezdobyteľným úkrytem díky svým přirozeným srázům, se změnilo v pasti. Vratislav slyší, jak mu v botách vrže drcený kámen, ze kterého jsou hradby stavěné. Každý jeho krok zní jako hrom v tomto mrtvém prostoru.
„Kde jsou? Kam odešli?“ vyječel na svého souputníka, ale Vratislav je tu sám. Jen vítr hvízdá v mezerách mezi kameny valu.
Vzpomíná si na tvář své ženy, když před hodinou stála u brány. Nebyla v ní hrůza, ale zvláštní, prázdný klid. Jen mu podala malý dřevěný kříž a řekla, že země pod nimi už nepatří lidem. Vratislav tehdy jen odplivl a přikázal střežům utvrdit hlídky na východním hrobě. Teď stojí právě tam a zjišťuje, že hrob je víc než jen název.
Zatud se podívá k západu, kde se val stáčel, aby chránil boční strany. Tam, v šeru, zahlédne postavu. Je to muž v šedém plášti, který se nehýbe. Stojí v polovině cesty mezi hrobem a srázem. Vratislav vykřikne, aby se odhalil, aby řekl, kdo je, ale postava jen pomalu zvedne ruku a ukáže prstem dolů, do hlubokého údolí, kde se v mlze ztrácí tok vody.
Vratislav vyrazí vpřed. Boty mu kloužou po mokré trávě a kamenech. Srdce mu tluče do krku jako uvězněný pták. Když však dorazí k místu, kde postava stála, najde jen prázdnou plochu. Vzduch je zde náhle ledový, přestože je vrchol hory v letním žáru. Cítí pach starého, hnijícího dřeva a něčeho, co připomíná zapomenuté hrobky.
Klesne na kolena a zírá do hloubky příkopu. Pod ním, v hlíně, vidí něco, co tam být nemá. Jsou to stopy. Tisíce stop, které nevedou pryč z hradiště, ale vedou dovnitř, do samotné země. Jako by se celá obec, všichni lidé, zvířata i děti, v jeden okamžik prostě propadli do hlubin vrchu Škrábek.
Vratislav se ohlédne za sebe. Hradiště je prázdné. Žádný křik, žádný boj, žádná krev na kamenech. Jen ticho a ten zvláštní chlad, který mu stoupá od chodidel až k srdci. Zjistí, že jeho vlastní stín na zemi začíná být jiný. Už není připoután k jeho nohám, ale natahuje se směrem k hrobovému příkopu, jako by ho něco z hloubky přitahovalo.
Sáhne do kapsy po dřevěném kříži, který mu žena dala. Je studený jako led. V tu chvíli uslyší šepot. Není to hlas jednoho člověka, ale tisíce hlasů najednou, které zní přímo z hlíny pod jeho nohama. Hlasy nevolají o pomoc, ale vítají ho.
Vratislav zvedne meč, aby zaklípal do prázdnoty, ale ruka mu ztuhne. Vidí, jak se okraje valu začínají pomalu hýbat, jako by země pod ním dýchala. Hradiště Na Zámkách není pevností, je to hřbitov, který se jednou za čas otevře, aby si vzal to, co mu patří.
Když se léta později kolem vrchu Škrábek procházeli cizinci, našli jen tiché zřizy kamenných valů a hluboké příkopy. Nikdy nenalezli ani jednu kost, ani jeden kousek šperku, ani jeden zbytek domu. Jen prázdnotu, která v sobě uchovává tajemství tisíců zmizelých duší.
Kdo dnes stojí na okraji srázu a zívne do údolí, možná ještě uslyší tiché cinkání meče o kámen, který tam už dávno není.