Příběh: Muzeum
„Podívejte se na ty hliníkové stěny, Pane řediteli, ty hnědé výlisky už v noci začínají šeptat,“ hlesl mladý kontrolor Jaroslav a ukázal prstem na lesklý povrch nástupiště linky A. Stál hluboko pod zemí, kde vzduch chutnal po vlhkém betonu, ozónu a čerstvě vyleštěném mramoru. Byl květen roku 1974, stanice byla nová, čistá a v hloubce čtyřiceti metrů pod povrchem Prahy působila spíše jako vesmírná loď než jako dopravní uzel.
Ředitel stanice, pan Novák, jen odfrkl a upravil si límec košile. Jaroslav však neuhýbal. Od tří dnů viděl v odrazu hnědého obkladu postavu, která tam být neměla. Byla to žena v dlouhém šedo-modrém plášti, s vlasy staženými do přísného drdolu. Nešla po nástupišti, spíše se v něm vznášela, vždycky o pár metrů za ním, přesně v místě, kde se zrak ztrácel v hloubce tunelu.
„Je to jen únava z těch všech nových rozjezdů a eskalátorů,“ odsekl Novák, ale Jaroslav viděl, jak se mu mírně zachvěly rty.
Když přišla nocní směna a ticho podzemí přerušovalo jen vzdálené hučení ventilace, Jaroslav se rozhodl. Vzal baterku a sestoupil po schodech z linky C, kde byla hala prostornější a strop se schodovitě zvedal, až k onomu hlubokému přestupu. Právě v ten moment, kdy stoupal po krátkých eskalátorech směr hloubka, to slyšel. Nebyl to zvuk vlaku, ale tiché, rytmické klepání podpatků o mramor.
Zastavil se. Vzduch kolem něj zrazu zchladl tak prudce, že mu z úst unikl obláček páry. Otočil se a svítil baterkou do tmy. Tam, u pilířů trojlodní stavby, stála ona žena. Neměla s sebou žádný kufr, jen malý kožený zápisník v ruce. Její oči byly neuvěřitelně jasné, téměř bílé, a hleděly na něj s výrazem, který nešel popsat. Nebyl to strach ani hněv, ale hluboké, nekonečné hledání.
„Kde je ten vchod?“ zeptala se hlasem, který zněl, jako by přicházel z dálky, z doby, kdy se v těchto hloubkách ještě nekopala železná dráha.
Jaroslav chtěl odpovědět, že je v metru, že nad nimi je Václavské náměstí a Národní muzeum, ale slova mu uvízla v hrdle. Žena udělala krok vpřed. Její boty se nedotýkaly podlahy, ale přesto znělo každé klepnutí, jako by dopadalo na kov. V ten moment se z tunelu ozval hvízd přejíždějícího vlaku. Silný proud vzduchu lidi obvykle jen rozvířil, ale tato žena byla vtažena směrem k kolejím, jako by ji magnetické pole soupravy přitahovalo.
Jaroslav vyběhl z nástupiště, chtěl ji chytit za ruku, ale jeho prsty prošly prázdnotou. Cítil jen mrazivý dotek, který mu ztuhl kosti až do dřeně. Žena zmizela v momentě, kdy vlak zastavil. Zůstal po ní jen ten malý kožený zápisník, ležící na hnědém hliníkovém obkladu.
Když ho Jaroslav otevřel, našel uvnitř jen jednu jedinou větu, napsanou elegantním, staromódním písmem: „Hledám cestu zpět k povrchu, ale schody vedou stále hlouběji.“
Když se o tom pokusil mluvit s ostatními, pan Novák ho nechal sstěhovat na jinou linku a zakázal mu zmínit tento incident v hlášeních. Oficiálně byla stanice Muzeum technickým triumfem, hlubokým zázrakem betonu a oceli. Jen Jaroslav věděl, že v onom hnědém zrcadle stěn někdo zůstal uvězněn.
Dodnes, když někdo sjíždí hluboko dolů k lince A a na okamžik ztratí rovnováhu, říká se, že to není chyba eskalátoru. Je to dotek té ženy, která stále bloudí mezi mramorovými deskami a hledá výstup, který pro ni už dávno neexistuje. Kdo jednou v odrazu hnědých stěn spatří šedý plášť, ten už nikdy neopustí toto místo s pocitem úplného klidu.