Příběh: Vodní mlýn (Žumberk)
„Tady to stojí, mistře Lukáši, ale pamatujte, že pokud ten mlýn nebude mlet şöyle, aby mu zvuk ztřesal spánek z hlavy i mým nejbližším sousedům, tak vám z té desky nad dveřmi vysekám jméno do prachu!“
Hynek Janovský ze Soutic přilil do poháru těžkého červeného vína a s hlasitým mlasknutím se opřel o nově omíhanou zeď. Vzduch v Žumberku byl hustý vůní čerstvě tésaného dubu a vlhkého vápna, které ještě syčelo v žáru letního slunce roku 1548. Mistr Lukáš ze Seče, muž s rukama tak hrubými jako mlýnský kámen, jen tiše přikývl a utřel si čelo špinavým rukávem. Věděl, že pan Hynek není z těch, kteří hledají jen mouku na chléb, ale spíše slávu, která bude hřmět řekou Ležák.
Lukáš však měl v hlavě plán, který nepatřil do žádné učebnice stavby. Zatímco pan ze Soutic rozkázal, aby mlýn byl monumentem jeho moci, mistr Lukáš do konstrukce vložil jednu malou, téměř neznatelnou chybu. Nebyla to chyba z nepozornosti, nýbrž z hloubi řemeslníkova vtipu. Do mechanismu koly umístil dřevěný kolík, který při určité rychlosti proudu vody začal vydávat zvuk, jenž připomínal velmi hlasité a velmi rytmické chrápání obřího medvěda.
Když byl mlýn konečně spuštěn, pan Hynek stál hrdě před budovou a čekal, až se rozvine symfonie průmyslové moci. Voda z náhonu s tleskotem dopadla na lopatky, kolo se roztočilo a vteřinu poté se celá stavba otřásla. Místo vznešeného hučení se však z útrob mlýnice ozvalo hrozivé: „CHRR-PUU! CHRR-PUU!“
Hynek Janovský ztuhl. Jeho obličej zruděl v rytmu onoho zvuku. Sousedé, kteří se sčítali u plotů, aby obdivovali novou stavbu, začali utápět obličeje v dlaních a ti odvážnější vybuchli v nekontrolovaném smíchu. Mlýn zněl, jako by v něm spala celá armáda opilých prasat.
„Co je to za ďáblovo hroznictvo, Lukáši!“ zařval šlechtic a málem mu vypadl pohár z ruky. „Měl to být symbol moci, ne spící zvíře!“
Mistr Lukáš se s naprostým klidem podíval na proud řeky a pak na pána. „Vznešený pane, to je nová metoda z ciziny. Tento zvuk odpuzuje zrnůvky a zlé duchy, kteří by mohli mouku zkazit. Navíc, kdo slyší takový hřmot, ten ví, že v Žumberku se mele s neuvěřitelnou energií. Je to zvuk bohatství, pane Hynku. Jen vy, jako nejmocnější muž v okolí, máte ucho dost jemné na to, abyste v tom slyšeli hudbu vítězství.“
Hynek Janovský se zastavil. Pýcha byla u něj silnější než zdravý rozum. Podíval se na smějícího se souseda, narovnal se v hrdém postoji a s hlubokým hlasem prohlásil: „Přesně tak! Právě v tom tkví genialita tohoto díla! Je to zvuk moci, vy hlupáci!“
Od toho dne se v krajině šířilo, že mlýn v Žumberku je tak výkonný, až z něj vychází zvuk samotné země. Pan Hynek byl tak spokojen s tímto „vztrojem moci“, že Lukášovi zaplatil dvojnásobek s bonusovými zlatníky. Mistr Lukáš však neodešel s prázdnou rukou jen v kapse, ale i s tajným pocitem vítězství. Před odchodem do Seče vytesal do kamenné desky nad dveřmi jména obou mužů, aby budoucí generace věděly, kdo mlýn postavil a kdo ho zaplatil.
Jenže Lukáš do kamene vložil i malý detail, který nebyl vidět na první pohled. Kdo se dnes podívá na tu desku s velmi ostrým zrakem, možná spatří v ornamentu malý symbol, který v řemeslnické mluvě té doby znamenal: „Tento dům patří tomu, kdo se umí smát sám sobě“.
Když dnes proudíte kolem řeky Ležák a v tichu zavnírá nějaké staré dřevo, možná to není jen vítr. Možná je to ozvěna Lukášova vtipu, který přetrval století, zatímco pýcha panů Janovských dávno vyprchala jako víno z prasklého poháru.