Příběh: Židovský hřbitov ve Studeném
„Tady to končí, Isáku, víc z toho kamene už nevymačkám!“ vykřikl Gideon a s praskotem odhodil dláto do husté vrstvy listí.
Studený vzduch vnesl do lesa pach vlhkého mechu a hniloby, který se lepil na hrdlo. Gideon stál u čerstvě zvednutého náhrobku, jehož hrany byly ještě ostré a bílé, v kontrastu s tmavým stínem okolních stromů. V roce Pánského sedmnast set byl tento kousek země v lese novým útočištěm pro mrtvé z Křivsoudova, místem, kde se ticho stalo jedinou odpovědí na všechny otázky.
Isák, starší muž s tváří jako vysušené koryto potoka, se ani nepohlédl na svou práci. Stál zády k němu a zíral na kamennou zídku, která vymezovala tento posvátný prostor. V rukou svíral starý svitek, jehož okraje byly sžvýrané a žluté.
„Podívej se na ten povrch, Gidene,“ zašeptal Isák a hlas mu chvěl jako stará struna. „Kdo to vryl do kamene, zatímco jsme my spali v domovech?“
Gideon zamrzl. Pomalu se otočil k náhrobku, který před hodinou dokončil. Mezi řadami písmen, která sám vytesal s takovou péčí, se objevila nová vrstva znaků. Byly hluboké, precizní, jako by je tam vložila ruka, která nezná únavu ani chvění. Písmo však nebylo v žádném známém jazyce. Byly to tvary připomínající kořeny stromů, které se proplétaly a tvořily obrazy, jež oko odmítalo přijmout jako skutečné.
„To není možné,“ vydechl Gideon a dotkl se prstem hlubokých rýh. Kámen pod jeho prstem nebyl studený. Byl horký, skoro žhavý, jako by v hloubce žuly stále plál oheň.
V tu chvíli se z hloubky márnice, jejíž základy se právě začínaly propadat do hlíny, ozvalo tiché, rytmické klepání. Nebylo to klepání dřeva o dřevo, ale zvuk, který připomínal tlukot obrovského srdce, jen velmi daleko pod zemí. Gideony se podívali na sebe. Oba cítili, jak se jim zvedají vlasy na zátylku.
„Kdo tady leží?“ vyhrkl Gideon. „Tento hrob je prázdný! Ještě jsme do něj nikoho nevložili!“
Isák pomalu přistoupil k náhrobku a zvedl ruku, aby zakryl slunce, které prosvítalo skrze koruny stromů. „Někdo přišel z místa, které ještě neexistuje, aby nám řekl, co se stane s těmi, kteří přijdou po nás. Podívej se na ten obraz ve spodní části.“
Gideon se sklonil. Mezi neznámými znaky byl vyryté malé zobrazení vodní plochy a kameny, které z ní vystupovaly. Vypadalo to, jako by náhrobky plavaly v hlubinách, nebo jako by z vody byly vytaženy mnohem později.
Náhle se les utišil. Ptáci přestali zpívat a vítr přestal hýbat větvemi. Vteřinu poté se z hloubky hrobu ozval jasný, čistý zvuk zvonku, ačkoliv v celém lese nebyl jediný zvonec. Zvuk byl tak intenzivní, že Gideonovi zakrvácely uši.
Když se oba muži znovu podívali na kámen, všechno bylo pryč. Povrch byl hladký, čistý a nesl pouze ta jména, která tam Gideon vytesal dříve. Žádné tajemné znaky, žádný žár, žádný obraz zatopeného světa. Jen ticho a vůně mokré hlíny.
Isák však už nemluvil. Jen pomalu sroloval svůj svitek a odešel směrem k vesnici, aniž by se jednou jedinou krátkou cestou ohlédl. Gideon zůstal stát u hrobu a cítil, jak mu z kapsy vyklouzlo dláto, které předtím odhodil. Leželo mu u nohou, přestože ho mrštil metr daleko do křoví.
Kdo, nebo co, v tom lese v roce sedmnast set s nimi hovořilo? A proč se v hloubce země ozval zvonek, který měl zazvonit až o tři sta let později, když budou z hlubin vody zachráněny ostatní kameny?
Když dnes stanete u té kamenné zídky a přiložíte ucho k jednomu z těch šedesáti náhrobků, možná uslyšíte to samé tlukot srdce, který kdysi zahnal Gideony do děsu.