Příběh: Kolomazná pec
„Zatni ty ohně, ty blázne, nebo nás tu všechny pohltí!“ zakřičel Matěj a prudce strhl Jakuba za rameno pryč od horkých kamenů. Vzduchem se vlnil hustý, lepivý kouř, který chutnal po spáleném borovicovém dřevě a starém lese. V nosem pálilo, v krku škrábalo, ale Jakub neústupoval. Stál u úst pece, z której svalovala hustá, černá hmota, hustší než jakákoliv kolomaz, kterou kdy v Bolevci viděli.
Jakub se k němu otočil, a Matěj v tu chvíli ztuhl. Oči jeho přítelů nebyly červené od kouře, nýbrž zářily podivným, stříbřitým světlem, které do sebe nesmílo žádné lidské oko. Jakub mlčel, jen ukázal prstem do hloubi pece, kde se v žáru dělalo něco, co popíralo veškeré řemeslné zákony. Z černého sirupu se pomalu vynořovala ruka. Nebyla to ruka z masa a kostí, ale z tekutého stříbra, která se s tichým syčením opírala o hrubý kámen zdiva.
„Ona přišla pro svůj dluh,“ zašeptal Jakub hlasem, který zněl jako drcení suchých větví.
Kolem nich šuměly Branty, lesy plné stínů a tajemství, která se v noci probouzí. Matěj cítil, jak mu ztuhla kůže v chladu polesí, přestože z pece sálilo žár, který by dokázal roztavit olovo. Pod nohama jim vrzal štěrk a blátivá půda, zatímco ta stříbřitá postava se z hlubin pece vyvlekala dál. Byla to žena, nebo snad jen vzpomínka na ni, utkaná z dýmu a tekutého kovu. Její pohyby byly plynulé, až nepřirozené, a tam, kde se její prsty dotkly kamene, zůstala horká, třpytivá stopa, která okamžitě zmizela v černém dehtu.
Matěj chtěl vykřiknout, zavolat pomoc z nejbližšího domu v Bolevci, ale jazyk mu přilepil k patru. Vzduch kolem nich ztěžkl. Vůně kolomaze, která je obvykle doprovázela při každé práci, se změnila v sladkou, omamnou vůni tisíce bílých květů, které v tomto lese nikdy nerostaly. Ta postava se zastavila těsně před Jakubem. Nevydala jediný zvuk, jen natáhla ruku a dotkla se jeho čela.
V ten moment se ozval hrom, přestože obloha nad nimi byla jasná a hvězdy studeně blikaly. Prudký záblesk oslnil polesí a na vteřinu se celý prostor kolem pece rozezněl vysokým, čistým tónem, jako by někdo udeřil do obrovského křišťálového zvonu. Když Matěj znovu otevřel oči, Jakub byl pryč.
Zůstal jen prázdný prostor u pece a hluboká, černá louže dehtu, která se pomalu chladila. Na zemi ležela pouze Jakubova kožená vesta, pečlivě složená, jako by ji někdo položil tam s největší úctou. Pec, která měla sloužit k výrobě maziva pro vozy a lodi, teď mlčela. Žádný oheň v ní nedál, žádný kouř nevystupoval. Jen v srpnu, když slunce zapadá za obzor a stíny v Brantech se prodlužují, lze v tichu slyšet jemné syčení, jako by se v hloubi kamenů stále něco tavo.
Matěj strávil zbytek života tím, že se k peci vracel. Hledal v archivech, ptal se starců z okolních vesnic a prohledával staré záznamy o pronájmech lesních pracovišť. Nikde však nenalezl zmínku o stříbřité ženě ani o lidech, kteří by zmizeli v plamenech kolomaznictví. Všichni mu říkali, že se mu z horka zbláznil rozum, ale on věděl své. Viděl stopu, která zůstala v kameni – malý, stříbřitý lístek, který se nikdy nerozložil a nikdy nezrezivěl.
Dnes už pec nepracuje, její ohně dávno vyhasly a kameny obrostly mechem. Ale kdo k ní přistoupí v tichosti a přiloží ucho k chladnému zdivu, může zaslechnout tichý šepot, který volá jména těch, kteří se odvážili pohlédnout do hlubin tekutého stříbra.
Kdo ví, kolik dalších duší v hloubce pece stále čeká na svůj čas, aby se znovu vynořily do světa živých.