Příběh: Židovský hřbitov v Litni
„Tady to končí, vytesat to musíš hluboko, aby čas nesmazal jméno!“ zakřičel Samuel a prudce odstrčil vápencovou desku, kterou společně s pomocníkem táhli po blátivé cestě.
Vzduch v Litni byl v onom roce 1685 těžký vlhkostí a pachem rozkládajícího se listoví. Samuel, muž s hrubými rukama a očima, které viděly příliš mnoho smrti, stál v centru nově založeného pohřebiště. Kolem nich se zvedala ohradní zeď, která měla oddělit svět živých od ticha věčnosti. Pod nohama cítil chlad studené země, která ještě před chvílí kypěla životem v okolních vesnicích, v Hostomicích nebo Berouně, odkud sem dnes doputoval poslední z průvodu.
Samuel uchopil dláto. Kolem něj stál muž, kterého nikdo neznal, jen mu říkali Cizinec. Neměl na sobě šaty žádné známé komunity, jen šedý plášť, který mu zakrýval tvář až po nos. Cizinec nepřišel s mrtvým tělem, ale s něčím mnohem podivnějším. V rukou svíral malý, vyřezávaný dřevěný krabicový prostor, ze kterého sálal slabý, sladký pach pryskyřice a starého papíru.
„Nechci název rodiny, ani modlitbu,“ pronesl Cizinec hlasem, který zněl jako tření kamenů o sebe. „Vytesej do tohoto mramoru pouze tyto znaky a v tomto přesném pořadí. A až dopíšeš poslední řádek, pohřeb hrobníka v márnici musí začít okamžitě, jinak se kruh nedovře.“
Samuel se zastavil. Podíval se na bílý slivecký vápenec, v němž se blistaly drobné lastury starých mořských živočů. Vytesat něco, co nebyla tradiční vzory ani jména rodů jako Roubíček či Epstein, bylo v oné době téměř nepředstavitelné. Působillo to jako hřích proti zvyku. Přesto ho v tom Cizinci drželo něco neviditelného, síla, která ho nutilla poslouchat.
Když první úder kladivem dopadl na dláto, ozvalo se ostré, kovové cinknutí, které rozrazilo ticho hřbitova. Samuel pracoval hodiny. Prach z kamene mu zaslepoval oči a v ústech cítil pachuť vápence. Cizinec mezitím nestál jen tak. Chodil kolem něj v kruzích, pomalu a rytmicky, přičemž jeho boty nevzbudily v blátě ani jediný zvuk. Jako by se jeho nohy nedotýkaly země.
V momentě, kdy Samuel vryl do kamene poslední znak, stalo se něco, co mu vyrazilo dech. Z mramoru nevystupoval prach, ale prudký proud studeného vzduchu, který mu zaledil kůži na rukou. Cizinec přistoupil blíž, otevřel svou dřevěnou schránku a vyprázdnil z ní hrst jemkého, stříbrného poprašku přímo na čerstvě vytesaný nápis.
„Nyní už to patří zemi,“ zašeptal Cizinec a v jediném okamžiku zmizel.
Samuel zůstal stát sám. Ruce se mu třásly. Podíval se na náhrobek, který právě dokončil, ale nápis byl pryč. Kde před vteřinou byla hluboká rýha v kameni, nyní byla hladká, čistá plocha, jako by do ní nikdy žádné dláto nezasáhlo. Jen ten sladký pach pryskyřice stále visel ve vzduchu a mísil se s vůní vlhkého mramoru.
Samuel se rozběhl k márnici, aby varoval hrobníka, ale když dorazil, našel tam pouze otevřená vrata a prázdný prostor. Hrobník zmizel bez stopy, přestože v domě stále hřál kotel s vodou pro očištění mrtvých.
Ten náhrobek však zůstal stát. Stál tam jako němý svědek události, kterou nelze vysvětlit ani vírou, ani rozumem. Samuel se do konce života vracejícíl k oné macevce a pokoušel se přijít na to, co se stalo s textem a kam odešel muž v šedém plášti.
Když dnes procházíte mezi těmito starými kameny v Litni a cítíte náhlý chlad v zátylku, možná právě stojíte u onoho hrobku. Nápis na něm sice dnes může být čitelný, ale nikdo neví, zda je to ten stejný, který tam vytesal Samuel, nebo zda se slova na mramoru mění pokaždé, když na ně nikdo nepohlíží.