Příběh: Židovský hřbitov ve Čkyni
„Kopej hlouběji, Isáku, nebo nám ten kámen v zemi utekne!“ zakřičel Gideon a utřel si zpocený čelo hrubým rukávem lněné košile. Vzduch v lesíku nad Čkyněmi byl těžký vlhkostí a vůně hnijících listů se mísila s ostrým pachem čerstvě vyvrácené hlíny. Byli v roce 1688 a země zde byla tvrdá, neústupná, jako by sama odmítala přijmout nové mrtvé.
Isák se zastavil a opřel se o lopatu. Díval se na šedý pískovec, který právě dopřevoděli na místo. Byl to první náhrobek na tomto novém hřbitově. Písmo vytesané do kamene bylo hluboké a ostré, ale Isákovi připadalo, že písmena v šeru podstřehnutých smreků lehce vibrují.
„Něco je tady špatně,“ zamumlal Isák a pohlédl směrem k obci. „Proč jsme tady sami? Kde jsou ostatní z komunity?“
Gideon neodpověděl. Jen prudce gestikuloval směrem do jámy. Isák se znovu sklonil k práci, ale v ten moment se stalo něco, co mu vrazil mrazem do míchy. Země pod jeho nohama se krátce zachvěla, ačkoliv nebyl slyšet žádný hrom ani dopad kamene. Z hloubky jámy se ozval zvuk, který připomínal tichý, ale jasný žďalání, jako by někdo hluboko pod nimi v hlíně zrovna odložil těžký předmět na stůl.
Oba muži ztuhli. Isák pomalu sklonil hlavu do díry. Na dně, kde měla být jen hnědá hlína a kořeny stromů, ležela malá, dokonale kulatá mince z neznámého, modravého kovu. Nesvítila, ale zdála se pohlcovat světlo kolem sebe.
„Kdo to sem dal?“ vydechl Gideon a sáhnutím po minci ji zvedl. Jakmile se kov dotkl jeho kůže, Gideonovo obličej ztuhl. Oči se mu rozšířily a ruka s mincí zůstala vzduchem zavěšená, jako by ztuhla v kameni.
„Gidene? Co vidíš?“ Isák k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno.
Gideon se pomalu otočil. Jeho pohled nebyl zaměřen na Isáka, ale na západ, tam, kde se hřbitovní prostor začínal rozprostírat. Hlas, kterým promluvil, nebyl jeho vlastním; byl to chladný, vzdálený zvuk, který zněl jako šumění tisíce listů v podzimním větru.
„Oni nečekají na západ,“ řekl Gideon prázdným hlasem. „Někteří z nich se dívají jinam. Dívají se na východ, tam, kde slunce vstává, aby viděli, kdo k nim přijde z budoucnosti.“
Isák s hrůzou pozoroval, jak Gideonovy prsty mince stiskly tak silně, že krev začala stékat po jeho zápěstí. V tu chvíli se z lesa ozval ostrý zvuk, jako by někdo přetál tlustý provaz. Gideon prudce vytrhl ruku, mince mu vyklznula a s tichým zasyčením zmizela v hloubce jámy, okamžitě pohlcená hlínou, jako by ji země sama vysála.
Gideon znovu zamrkal a ztáhl hluboký nádech. Vypadal zmateně. „Co se stalo? Proč na mě tak díváš?“
Isák se nepohnul. Díval se na místo, kde mince zmizela, a pak na východní část hřbitova, která byla tehdy ještě prázdná. Cítil, jak mu po zádech stéká studený pot, přestože byl vzduch teplý. Věděl, že právě teď, v tomto okamžiku, se v zemi něco zapísalo. Něco, co nedávalo smysl, něco, co popíralo zákon vyvádění mrtvých do tmy.
Dokončili pohřeb v tichosti. Kámen z roku 1688 byl pevně usazen a zpevněn. Ale Isák už nikdy nebyl v tom lesíku sám. Pokaždé, když procházel kolem budoucího dětského oddělení, cítil na zádech pohledy, které nebyly směřovány k zapadajícímu slunci, ale k východu.
Když se dnes člověk zastaví u těch malých náhrobků, které se vzpříč ostatním obracejí k východnímu obzoru, pocítí zvláštní chlad, který nepatří do tohoto ročního období. Nikdo neví, co Gideon v tu chvíli viděl a jaká mince z hlubin země s ním promluvila.
Tajemství zůstalo zakopané hluboko pod pískovcem, v místě, kde se čas zastavil a čeká na toho, kdo se odváží hledat odpověď v tichu mezi kořeny starých stromů.