Příběh: Nádražní 298
„Zůstaňte v pokojích, Susano, a neotevírejte dveře, dokud neuslyšíte můj hlas!“ Fritz Grohmann utíral si čelo kapesníkem, zatímco jeho boty rytmicky klapaly po červených kachlích chodby v prvním patře. Vzduch v domě byl těžký vůní čerstvého vápna a drahého tabáku, která se mísila s chladem pronikajícím z otevřených oken.
Vila byla téměř hotová, její bílé stěny a přísné linie vídeňského mistra Hoffmanna ještě voněly novotou. Fritz však nestál u okna, aby obdivoval svou zahradu s kašnou a symetrickými alejemi. Stál v temném koutě chodby a hleděl na mužskou postavu, která tam stála bez jediného zvuku. Neznámý muž neměl na sobě žádný z dobových oděvů, které by Fritz znal z cest do Rumunska či Maďarska. Měl na sobě šedý plášť, který vypadal, jako by byl utkaný z mlhy z Pradědu, a v rukou svíral malý, černý předmět, připomínající kovovou krabičku.
Fritz udělal krok vpřed. Podlaha pod ním vrzala, ale muž s ním nehnul ani brvou. Jeho oči byly nehybné, hluboké a vyzařovaly zvláštní, mrazivý klid, který v tomtejsím teple léta působil jako ledová sprcha. Neznámý nepromluvil, pouze pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem k půlkruhovým oknům přízemí, kde se v odrazu skla zrcadlila zahrada.
„Kdo jste a co tady hledáte?“ vyjel hněvem Fritz a ruka se mu sevřela v pěst.
Muž s mlhovým pláštěm konečně otevřel ústa, ale místo slov z jeho hrdla unikl zvuk, který připomínal vzdálený zvon kostela, přestože v okolí nebyl v tu chvíli žádný slyšet. Zvuk byl tak čistý a pronikavý, že Fritz na okamžik ztratil rovnováhu. V tu vteřinu, kdy zamrkal, postava zmizela. Nebylo slyšet žádné kroky, žádné zavření dveří, jen ticho, které najednou zaplnilo celý dům.
Fritz zběhl dolů do reprezentativních prostorů, kde se vzduch chvěl horkem. Vyběhl na půlkruhovou terasu a opřel se o kovové zábradlí, až mu v dlaních zalezel chlad kovu. Zahrada byla prázdná. Ale když se podíval na dlažbu u vchodu, uviděl něco, co mu zastavilo dech. V prachu, přesně tam, kde by muž musel stát, byla vypálená do země malá, geometrická značka. Byla to přesná kopie jednoho z ornamentů, které architekt Hoffmann navrhl pro detaily vily, ale v mnohem menším a neznámém provedení.
Značka nebyla nakreslená. Byla do kamene vypálená žárem, který musel být nepředstavitelně vysoký, přestože kámen kolem zůstal studený.
„Fritzi, proč křičíte?“ Susana vyšla za ním na terasu, její šaty šuměly v léta. Fritz jí nic neodpověl. Jen ukázal na zem. Susana se sklonila, ale její obličej zbledl. Tam, kde Fritz viděl vypálený symbol, byla nyní jen čistá, hladká dlažba. Značka zmizela v momentě, kdy se na ni podíval někdo druhý.
Fritz strávil následující roky v neustálém vyčkávání. Sledoval každý stín, který dopadl na červené kachle v chodbě, a každý zvuk, který mohl být ozvěnou onoho neznámého zvonu. V jeho továrnách v Pochni i v Markvarticích byl uznáván jako přísný a efektivní muž, ale doma, v tichu své vily, byl jen vězněm jediné otázky. Kdo byl ten muž a proč přišel do domu, který v té době ještě ani plně neexistoval jako obydlený prostor?
Když se v pozdějších letech vila změnila v byty pro dělníky a zdravotnické středisko, staré zdi začaly zapomínat na luxus secese. Ale někteří z budoucích obyvatel přiznávali, že v noci, když v chodbách panuje absolutní ticho, slyší někdy zvuk, který připomíná vzdálený zvon. A vzduch v některých rozích domu náhle ztuhne, jako by tam právě teď stál někdo v šedém plášti z mlhy.
Kdo ví, zda ten muž stále hlídá geometrii tohoto domu, nebo zda čeká na někoho, kdo dokáže vidět značky, které ostatní přehlížejí.