Příběh: městské opevnění v Plané
„Ustup od té zdi, Mikuláši, nebo tě vypráším z města i s tvým hněvem!“
Mikuláš neposlechl. Prsty hluboko zabořil do vlhké hlíny, která držela kameny hradeb pohromadě. Cítil, jak mu pod nehty zůstává mastný, šedý bahno, zatímco se snažil vytrhnout z hrobového ticha zdi jeden jediný kámen. Vzduch kolem něj voněl starým prachem a blízkým deštěm, který se snesl z prudkých svahů obklopujících město.
„Slyšíš to?“ vyhrkl Mikuláš a ztuhl. Jeho hlas zněl v úzkém prostoru mezi hradbou a nově vyrostlým domem jako praskání suchých větví.
Starší muž, který stál za ním, jen znecračel obličej. „Slyším jen tvé bláznění. Hradby jsou tiché, jsou to jen kameny a bláto. Jdi domů, než tě najde hlídka u Dolní brány.“
Ale Mikuláš neslyšel vítr. Z hloubi zdi, z místa, kde se kámen setkával s hliněným spojičem, se ozýval rytmický zvuk. Nebylo to bušení, spíše tiché škrábání, jako by se někdo snažil prohrabat skrz metr tlustý zdivo z druhé strany. Jenže z druhé strany byla jen hluboká propast příkopu a vnější val. Nikdo tam nemohl stát a přesto se zvuk opakoval. Tři krátké škrábance, dlouhá pauza a pak znovu.
Mikuláš se narodil v Plané, znal každou střílnu a každou prasklinu v opevnění. Věděl, že tyto zdi nebyly postaveny jen k ochraně před nepřáteli zvenčí. Mezi lidmi se šeptalo o tom, co zůstalo v hlině uvězněno při stavbě před lety. O lidech, kteří byli příliš pomalí, nebo příliš neposlušní, a jejichž těla se stala součástí základů, aby město stála pevně.
„Oni jsou tady,“ zašeptal Mikuláš a jeho oči se rozšířily. „Vrátili se pro svou kůži.“
Starší muž se rozesmál, ale smích mu utměl, když Mikuláš náhle vytrhl z hradby malý, špinavý kámen. V okamžiku, kdy se v zdi otevřela díra, neunikl z ní prach, ale prudký proud ledového vzduchu, který smrděl hniłowatě a starým železem. Zvuk škrábání utichl. Nastalo ticho tak absolutní, že oba muži slyšeli tlukot vlastních srdcí.
Pak se z temné díry v hlině pomalu vykloul prst. Nebyl to prst živého člověka. Kůže byla šedá jako ten kámen, napnutá přes kost a bez jediného kousku masa. Prst se pomalu, s děsivou trpělivostí, začal opírat o okraj díry, jako by hledal cestu zpět do světa živých.
Mikuláš s hrůzou v očích ustoupil. Kámen, který právě vytrhl, mu stále ležel v dlani, ale už nebyl studený. Byl horký, skoro žhavý.
„Běž!“ vykřikl starší muž, ale vteřinu poté se mu tvář zkroutila do masky úžasu.
Mikuláš se otočil a utíkal směrem k kostelu Nanebevzetí Panny Marie, jeho boty tloukly do blátivé cesty. Nedíval se za sebe, jen slyšel, jak se za ním z hradeb ozývá tiché, suché praskání. Jako by se zdi začaly drolit, jako by se tisíce uvězněných hrdel najednou nadechla k prvnímu křiku po staletích.
Když večer dopadl na město a mlha stoupla z hlubokého příkopu, Mikuláš seděl v koutě svého domu a třásl se. V ruce stále svíral onen vytržený kámen. Jenže teď už z něj nevyšel žár. Kámen byl ledový a v jeho středu, v té šedé hlině, která měla být jen pojivem, viděl jasně vyryté jedno jediné slovo v jazyce, který už nikdo v Plané nepoužíval.
Ráno našli sousedé dveře Mikulášova domu otevřené dokořán. V místnosti nebyl nikdo. Jen na podlaze ležel malý kámen z hradby, obalený vrstvou mokré hlíny.
Kdo dnes prochází podél starých zdivů u kostela a přiloží ucho k chladnému kameni, může stále slyšet to jemné, rytmické škrábání, které nikdy nepřestalo.