Příběh: Helfštýn
Krev mu stékala do oka a s každým mrknutím viděl svět v rudém ohraničení. Friduš z Linavy přitlačil hřbetem do studeného kamene hradb a zoufale lapal vzduchem, který páchl spáleným dřevem a železem. Kolem něj vříškali muži, řiněl zvuk mečů narážejících dovnitř štítů a z hloubka dvora se ozývalo hrozivé skřípění kování o dlažbu.
„Ustupte k bráně! Držte linii!“ řval do prázdna, zatímco mu z ruky vykluzoval kluzký jílec meče.
Byl to hrad, který měl být jeho záchranou, jeho novým začátkem po tom, jak mu král Jan smazal z mapy vše, co Friduš stál roky budovat. Račice byly pryč, Drahuš byl jen hromada sutin. Tohle místo, vybudované na ostrém útesu nad Bečvou, mělo být jeho neohrozenou pevností, hrobem pro každého, kdo by se odvážil zpochybnit jeho právo na tuto zemi. Jenže teď, v roce 1306, se zdálo, že kameny jsou příliš čerstvé, aby udržely váhu takového útoku.
Před ním, v prachu cesty vedoucí k hradbám, stál muž v šedém plášti. Nebyl to obyčejný voják. V rukou svíral těžký palšňák a v očích měl ledový klid, který Friduše mrazil víc než vítr sálající z údolí.
„Vzdej se, Friduši! Tvá pýcha je vyšší než tyto zdi, ale tvá síla je menší než zrnko písku!“ křičel útočník.
Friduš cítil, jak mu v hrudi tluče srdce jako uvězněný pták. Podíval se na své muže. Byli to žoldnéři, muži bez kořenů, kteří bojovali za mince, ne za čest. Viděl v jejich očích ten moment, kdy se odvaha mění v kalkul. Stačilo jedno zaváhání, jeden pohled stranou, a řada se rozpadne.
„Kdo z vás zůstane!“ zařval Friduš a vzal se s hněvem, který přehlušil i hřmot obléhání. „Kdo z vás chce vidět, jak tento hrad splyne s prachem, než stihne zaschnout malta v jeho spárech?“
V tu chvíli přišel úder. Praskot dřeva, hroutící se hradby a křik zraněných se spojily v jeden ohlušující zvuk. Někdo z vojáků za ním zakřičel a následoval tupi hlučný dopad těla na zem. Prach z rozbitého kamene mu zaslepil zrak. Friduš cítil na tváři horký déšť z krve svého souseda.
Zůstal sám na okraji hradby. Meč v ruce mu těžkl, jako by byl odlit z olova. Pod ním se rozprostíralo údolí, hluboké a temné, slibující konec utrpení, nebo věčnou hanbu. Věděl, že pokud teď klesne, všechno, co postavil jako náhradu za své ztráty, se stane jen hrobem pro jeho jméno.
„Tady končí tvůj sen o moci,“ ozval se hlas hned vedle něj.
Friduš se prudce otočil. Byl to jeden z jeho vlastních, muž, kterému věřil. V ruce držel nůž, který se blýskal v šeru nadcházejícího soumraku. Zrada chutnala jako hořká žaluž v hrdle. Friduš se neuhnul. Místo aby žádal o milost, přitiskl se k zrádci a s posledním zbytkem sil ho strhl s sebou přes okraj hradby.
Dopadli do hloubky společně, v tichu, které následovalo po chaosu bitvy. Friduš však přežil pád, i když jeho tělo bylo zlomněné. Ležel v prachu a díval se nahoru na hrad, který právě v tu chvíli přestal být jeho domovem a stal se jen trofejí pro někoho jiného. Viděl, jak se na hradby opírají noví páni, jak vlají jiné barvy.
Ztratil hrad, ale v tom okamžiku, když cítil chladnou zem pod zády, pochopil jednu věc. Postavil pevnost tak silnou, že i když on z ní zmizí, kameny zůstanou. Zůstanou jako němý svědek jeho pádů a vzestupů, jako připomínka muže, který chtěl přmoct osud.
Když dnes chodíte po těch samých hradbách, možná ucítíte v zádech ten samý mrazivý průvan, který provázela Fridušova poslední noc, a v tichu uslyšíte ozvěnu kročů někoho, kdo se do těchto zdí nikdy plně nevrátil.