Příběh: Oppidum Třísov
„Odnes vše, co má cenu, a zhasni ohně!“ zakřičel Adhalos a jeho hlas se rozbil o vysoké kamenné zdi, zatímco vítr z Vltavy vnikal pod jeho vlněný plášť jako ledová čepel. V rukou svíral těžký bronzový nůž, kterým neustále přejížděl po dlaních, až mu kůže začala pálit. Kolem něj v chaosu utíkali lidé, vlekli hliněné nádoby plné zrn a balíky s drahými tkaninami, které kdysi přivázaly lodě z dalekých Alp.
Adhalos se však nepohyboval. Stál u vnější brány, tam, kde z hloubky země vyvíral jediný čistý pramen vody, životní tepna celého hradiště. Vzduch kolem něj voněl po mokrém grafitu a čerstvě vykopané zemi. Pod nohama mu vrčely kameny hradeb, které jejich předkové stavěli s takovou péčí, aby je nic nepřekonalo. Nyní však zpoza obzoru přicházal stín, který žádná zeď nezastaví. Severní kmeny přišly, a s nimi ticho, které pohlcuje vše.
Vtom ho uviděl. Uprostřed cesty, v prostoru mezi dvěma liniemi mohutných valů, stál muž. Nebyl to žádný z jejich vlastenců, aniž by to byl nepřítel v kůži a železe. Měl na sobě šaty z jemného bílého plátna, které v šeru vypadaly jako kousek dopadlé mlhy. V rukou držel malý předmět z italského skla, který chytal poslední zbytky světla a rozkládal je do barev duhy.
„Kdo jsi? Co tady děláš v tuto hodinu zkázy?“ zařval Adhalos a udělal prudký krok vpřed, přičemž jeho boty z hrubé kůže zklouzly na mokrém kameni.
Neznámý se neotočil. Jen pomalu zvedl skleněnou nádobku a nalil z ní něco do pramenistej Vody. Vteřinu poté se stalo něco, co Adhalos nedokázal pojmout rozumem. Voda v prameni, která vždy tekla hladce a čistě, náhle změnila barvu na sytě zlatou a začala vydávat zvuk, připomínající tisíce šeptajících hlasů. Nebylo to šeptání lidí, ale zvuk, který zněl jako ozvěna hluboko z útrob země, jako když se probudí starý spící obr.
Adhalos ztuhl. Zapomněl na blížící se nepřátele, zapomněl na křik žen a dětí, kteří už prchali k srázům nad řekou. Přistoupil k neznámému, aby ho chytil za ramena, ale v okamžiku, kdy se ho dotkl, ruka mu prošla prázdnotou. Muž v bílém prostě zmizel. Nebyl slyšet žádný krok, žádný šustot pláště. Zůstala jen ta zlatá voda, která v prameni stále bublala a šeptala věci, které Adhalos nesměl rozumět.
„Běžme! Už jsou tady!“ přilétlo k němu varování od ostatních strážců.
Adhalos se podíval naposledy na zlatý pramen a pak na vysoké srázy, které jejich domov odděloval od hlubin Vltavy. Věděl, že už se sem nevrátí. Srdce mu tlouklo v krku, když se s ostatními pustil do útěku, odnášejíce s sebou všechno, co bylo hmotné. Nechali za sebou domy, dílnu na železo a své sny o velikosti.
Jenže Adhalos v duchu stále slyšel to šeptání. Cítil, že v tom prameni zůstalo něco, co není z tohoto světa, něco, co nepatří ani Keltům, ani Germánům. Zatímco hradiště pomalu zapadalo do zapomnění a stávalo se jen hromadou kamenů v jihočeských lesích, on celý zbytek svého života hledal odpověď na to, kdo byl ten muž v bílém a proč zanechal v srdci Třísova něco, co voda neumí smýt.
Když dnes stůjíte na okraji strmého srázu a díváte se dolů na meandry Vltavy, možná ucítíte vzduchem ten zvláštní pach grafitu a slyšíte v šumu listí ozvěnu hlasů, které nikdy neodtekly pryč.