Příběh: Podolí
„Tady to končí, Jindřichu, dál už nebudu kráčet!“ Anna z Kojetína zastavila své kroky v polovině chodby, kde se vlhký chlad stínů dotýkal jejích hedvábních šatů. Její hlas se třesl, ale oči zůstaly upřeny na manžela, který v rukou svíral svítlnu s blikajícím plamenem.
Jindřich Kobylka se k nítím neotočil. Jeho zrak byl přilnutý k hrubé omítce stěny, která v onom místě vypadala jinak. Pod vrstvou nové barvy prosvítal starý, šedivý kámen, zbytek něčeho mnohem staršího, co tu bylo předtím, než se v roce tisíc pětistě padesát jednom v Podolí začalo stavět nové sídlo. Vzduch zde chutnal po starém železe a zatuchlé vodě, která stoupala z hlubin sedm metrů hluboké studny v dvoře.
„Jen jeden krok, Anno,“ zamumlal Jindřich a prsty přejel po chladném povrchu zdi. „Cítím, jak se pod námi země dýchá. Tady je to vchod.“
Anna ustoupila. Věděla, že její muž se změnil od té doby, co mu biskup Jan Dubravius svěřil tuto ves. Jindřich už netrávil dny s hospodářováním v pivovaru ani s plánováním budovy. Trávil je v Podolí, v tichu, které nebylo klidem, ale čekáním. Sledovala, jak ztuhly jeho prsty a jak se v jeho očích usadila temnota, kterou neuhasilo ani nejsilnější světlo.
„Co jsi tam našel v těch sklepech?“ vyhrkla Anna a její ruka se křečovitě sevřela kolem šálů. „Proč už nevidíš mě, proč vidíš jen tyto zdi?“
Jindřich se konečně otočil. Světlo svítlny dopadalo jen na polovinu jeho tváře, druhá zůstala v hlubokém stínu. Usmál se, ale byl to úsměv bez radosti, spíše jako uznání nevyhnutelnosti. „Tato tvrz není jen domovem, Anno. Je to víko. Pod námi jsou chodby, které nevedou ven, ale hlouběji. Slyšíš to? Ten šepot, který přichází z podlahy?“
Anna nic neslyšela, jen tlukot svého vlastního srdce, který jí hřměl v uších. V tu chvíli Jindřich udělal prudký pohyb. Ne k ní, ale k jedné z fresek na stěně. Barvy naze sice vypadaly čerstvě, ale postavy na nich měly oči, které se zdály sledovat každý jejich pohyb. Jindřich zatlačil do skrytého kamene a s tichým skřípěním se část zdi posunula.
Z otvoru nepršnul prach, ale vyfoukl mrazivý proud vzduchu, který zhasl svítlnu. V absolutní tmě zůstali jen oni dva. Anna vydechla krátký, ustrašený zvuk, když pocítila, že Jindřich už není vedle ní. Nebyl slyšet žádný krok, žádný pád, jen tiché, rytmické šumění, jako by tisíce malých zrn písku sypaly dolů do nekonečné hloubky.
„Jindřichu?“ zašeptala do tmy.
Odvepřela své šaty a tápala po stěně, aby našla cestu zpět k oknům, kde by ji mohl zachránit stříbrný svit měsíce. Její prsty však narazily na něco, co nebylo kamenem. Byl to chladný, vlhký povrch kůže. Cítila prsty, které se pomalu a pevně sevřely kolem jejího zápěstí. Nebyl to však stisk jejího manžela. Ten stisk byl příliš silný, příliš mrtvý a doprovázený pachem hlíny, která viděla slunce před staletími.
Anna s výkřikem vytrhla ruku a utekla z místnosti, neviděla už nic, jen hmatala cestu ven z domu, který měl být jejich hnízdem. Když se ráno probudila v bezpečí svého pokoje, v domě v Podolí panovalo hrobové ticho. Jindřich byl pryč. Nebylo po něm stopy v dvoře, v pivovaru ani v okolních lesích. Zmizel, jako by ho samotné zdi tvrze vstřebaly.
Anna zůstala v Podolí, ale už nikdy nevstoupila do těch prostorů. Lidé v okolí říkali, že Jindřich Kobylka prostě odešel, že ho zvolal povinnost jinde. Jen ona věděla, že když přiloží ucho k podłodě v prvním patře, stále slyší tiché, rytmické škrábání prstů o kámen, které se snaží najít cestu vzhůru.
Kdo dnes stojí pod erbem Kobylků z roku tisíc pětistě padesát jednom, možná nepozná, že pod jeho nohama leží tma, která stále hladoví.