Příběh: tvrz Dráchov
„Kde jsi schoval ty mince, ty zrádče!“ řval Jiří z Vyhnanic a vší silou tlačil hřbetem své dlaně tvář mladého písaře proti hrubému kameni stěny.
Vzduchem se vznášel pronikavý pach vlhkého vápence a starého dýmu z krbu, který se v úzkých chodbách tvrze Dráchov držel jako mlha. Jiřího prsty se zapírají do tmelu mezi kameny, zatímco písař, hubený muž jménem Mikuláš, jen třeštivě dýchal a hleděl do prázdna. V místnosti bylo ticho, jen občasně zakřupal trámový strop nad jejich hlavami, jako by samotná budova sledovala tento spor.
Jiřího oči, rudé hněvem a vyčerpáním z neustálých sporů s Táborským svazem, hledaly v koutích místnosti cokoli, co by vypadalo jako schováklý prostor. Představení, že by někdo z jeho vlastního domu mohl tajně komunikovat s nepřáteli z Příběnic, ho hnala k šílenství. Pustil Mikuláše a začal rozkopávat hromadu starých pergamentů na stole.
„Já nic nevím, pane! Přísahám na svatého Vavřince!“ vyhrkl Mikuláš a zakryl si obličej rukama.
Jiří se zastavil. Vzpomněl si na podivný zvuk, který slyšel minulej noci. Nebyl to krok ani šustění šatů, ale rytmické, kovové cvakání, které se ozývalo z míst, kde žádné dveře nebyly. Zvuk přicházel ze stěn. Tvrz byla sice pevná, ale v jejím nitru se skrývala tichá prázdnota, kterou nikdo z obyvatel plně neznál.
Vykročil směrem k západnímu portálu, kde se nad hlavami nacházel střílnovitý otvor. Právě tam, v šeru, kde světlo z dvorů jen stěží pronikalo, spatřil něco, co mu zastavilo dech. Na hladkém povrchu kamene, v úrovni druhého patra, se objevila mince. Byla to zlatá mince, kterou nikdo z Dráchova neviděl, s razem, který nepatřil žádnému z knowni panovníků té doby. Ležela tam jen tak, jako by ji někdo vyklopil z neviditelné kapsy přímo skrz zdivo.
Jiří ji zvedl. Kov byl ledový, přestože v místnosti bylo horko z blížícího se léta. Jakmile mince sevřel v dlani, v celé tvrzi zazvonil tichý, čistý tón, připomínající zvuk krystalového poháru, do kterého někdo jemně udeřil. Zvuk se rozlil od základů až po valbovou střechu, až k samotným vrcholům hradeb.
„Kdo to dělá?“ zařval Jiří do prázdného prostoru. „Kdo je tady s námi!“
Mikuláš, který v tu chvíli stál za ním, zbledl. Ukázal prstem na zazděná okna v horním patře. Tam, v tichu kamene, se začalo dít něco nevysvětlitelného. Z prasklin v cihlovém ostění začala vykvétat bílá kytka, která v tomto chladném, temném prostředí nemohla existovat. Rostla s neuvěřitelnou rychlostí, její stonky se vinuly kolem kamene, jako by hledaly cestu ven do světa.
Jiří z Vyhnanic, muž, který vyjednával o hradech a vedl vojenské spory, poprvé v životě pocítil mrazivý chlad v zádech. Mince v jeho ruce začala pomalu mizet. Doslova se rozpouštěla v dlaních, přeměňovala se v jemný zlatavý prach, který vítr z úzkého otvoru okamžitě odnesl pryč. Kytka v okně zvadla a zmizela v jediný okamžik, zanechávajíc po sobě jen pach jarního deště, který v srpnu neměl být možný.
Jiří zůstal stát uprostřed místnosti s prázdnou dlaní. Mikuláš se pomalu stáhl do stínů chodby, neopřátný o slovo. Žádný z nich už nikdy nepromluvil o tom, co se v onom odpoledni stalo. Jiří se snažil hledat tajné chodby, lousal zdivo a lidi v okolí Dráchova vyprávěli o pánu, který zbláznil ze hledání neviditelného pokladu v kamenech své vlastní tvrze.
Když se později budova změnila v sýpku a její panský význam vypršel, mury si zachovaly své mlčení. Jen občas, když je ticho a vítr fouká ze západu, někdo v Dráchově slyší ten samý krystalový tón, který zní hluboko v lomu kamene.
Kdo v onom čase vložil mince do stěny a proč se s nimi vrátil, zůstává tajemstvím, které chrání jen tiché zdivy této sýpky.