Příběh: zámecká zahrada Teplice
„Kde jsi ji schoval, ty zbzdálku!“ křik Matyáše rozšeplal ticho ranní mlhy, která se hustě lepila k hladině horního rybníka. Jeho prsty, bílé chladem a strachem, křečovitě svíraly rukojeť krátkého meče, zatímco stál tváří v tvář svému bratrovi.
Jakub jen mlčel. Stál na okraji vody, tam, kde se břeh stýkal s prvními kameny budoucího přístaviště pro lodičky. V rukou svíral malý dřevěný krabičku s vytesaným znakem, který do něj nepatřil. Kolem nich se vznášel těžký, vlhký pach tlejících listů a síry, který v těchto nízinách v šestnáctém století často předzvěstal bouři.
Matyáš udělal krok vpřed. Boty mu v blátě hlasitě čloupalý. Zahrada kolem nich byla v té době jen začátkem něčeho velkého, divokým spletem cest a mladých stromů, které teprve začínaly tvořit stín pro budoucí generace. Vzduch byl tak studený, že každý výdech připomínal bílý dým z krbů zámeckého panství.
„Vrať to zpět k Apollónu, nebo přísahám, že tě odtud odvedou v řetězech,“ zasyčel Matyáš. Jeho hlas se třásl, ale ne z mrazu. V jeho očích byl zrcadlový odraz něčeho, co v krabičce spalo.
Jakub se pomalu otočil k rybníku. Pohled mu utekl k malému ostrůvku, který vyvznášel nad hladinou jako samotný kousek zapomenutého světa. Voda byla černá, hluboká a nehybná, jako by v ní neplavaly ryby, ale sny všech, kteří tu kdysi zabloudili. Jakubův úsměv byl slabý, téměř neznatelný, ale v jeho očích plála zvláštní, cizí horečka.
„Ty nevíš, co jsi v tom zámku našel, bráthre,“ odpověděl Jakub tichým, chraplavým hlasem. „Ty jsi viděl jen papíry. Já jsem slyšel hlas, který zní z hloubky této vody.“
Matyáš vyrazil vpřed. Chtěl bratra srazit k zemi, vytrhnout mu ten prokletý předmět a hodit ho do ohně. Ale vteřině, kdy se jejich těla měla srazit, se stalo něco, co popsal jen jeden jediný svědek z řad zahradníků. Voda v rybníku se náhlely zvedla, přestože nefoukal ani závan větru. Vznikla v ní vířivá díra, která nevydávala zvuk pleštění, ale spíše hluboký, hrdelní hřmot, jako by se probudilo zvíře, které spalo tisíce let pod bahnem.
Jakub se nepohnul. Stál tam, jako by byl přitahován neviditelnou silou. Krabička mu vypadla z rukou a dopadla do vody s tichým plesknutím. V ten moment se mlha kolem nich stáhla do hustého kokonu, který je oddělil od zbytku světa. Matyáš vrazil rukou do prázdna. Cítil jen ledový chlad, který mu pronikl až do morku kostí, a cítil, jak se mu pod prsty rozplývá realita.
Když mlha konečně opadla, Matyáš stál na břehu sám. Rybník byl opět hladký jako zrcadlo. Žádný Jakub, žádná krabička, žádná stopa v blátě, kromě jeho vlastních otisků. Jen lidi z okolí později vyprávěli, že v noci, kdy měsíc svítí právě nad místem, kde dnes stojí Labutí domek, lze slyšet tiché, rytmické zaklepávání na dřevo.
Matyáš do konce svého života zůstal v Teplicích, ale nikdy už nevstoupil do zahrady po zapadnutí slunce. Trávil dny sledováním hladiny rybníka, v naději, že se z hloubky znovu ozve ten chraplavý hlas. Ale voda mlčela.
Dnes, když procházíte těmito cestami a díváte se na klidné rybníky, možná pocítíte ten samý náhlý mrazivý průvan, i když je léto. Možná uvidíte, jak se hladina zavlní v místě, kde není žádný vítr. Některé věci totiž nebyly určeny k tomu, aby byly nalezeny, a ty, které se z hloubek vyvlekly, mají tendenci si své majitele vzít s sebou.
Kdo z vás se odváží hledat v hloubce černého rybníka to, co Jakub před staletí nechal klesnout ke dnu?