Příběh: zámecký areál Náměšť nad Oslavou
„Ustupte, vy hlupáci, nebo vám zlomím hrdlo i s těmi vašimi křivými meči!“ zařval Budiš z Náměště a jeho hlas se rozbil o chladné zdi gotického hradu jako kámen o žulový blok. V rukou svíral těžký železný klíč, který se mu v zpocené dlani kluzil. Kolem něj v úzkém hrdle brány vřela krev a prach, zatímco nad hlavami létatěly šípy a vzduchem se nesl kovový zápach staré zbroje a čerstvého strachu.
Budiš netlačil jen proti nepřátelům, kteří se snažili vniknout do vnitřního dvora. Tlačil proti něčemu, co nebylo vidět. Cítil na kůži mrazivý průvan, přestože bylo horké léto a slunce pálilo do kamenných hradeb. Ten mraz se netáhl z oblohy, ale z hloubky země, z míst, kde se hradové základy zakously do temnoty.
Když se brána s hlučným skřípěním zavřela a těžký řetěz zaklapl, nastalo náhlé, nepřirozené ticho. Budiš zůstal stát v prachu, dýchal ztěžka a hleděl na své ruce. V ten moment si všiml, že v dlaních nemá klíč. Měl tam jen hromadu šedého popela, který mu mezi prsty přelétával jako jemný písek, přestože před vteřinou držel v ruce masivní kus kovu.
„Kde je?“ vydechl, ale jeho hlas zněl dutě, jako by mluvil do hluboké studny.
Otočil se k ostatním vojákům, kteří s ním právě odrazili útok. Viděl jejich tváře, zvrácené úžasem. Nikdo z nich se nepohyboval. Stáli jako z kamene, s otevřenými ústy a ztuhlými zbraněmi v rukou. Budiš vykročil vpřed a chtěl jednoho z nich strčit, ale jeho ruka prošla skrz rameno muže, jako by ten byl jen mlhou utkanou z ranního oparu.
Z hloubky hradu, z prostor, kde se kroutily úzké chodby a klenuté klenby, se ozval zvuk. Nebyl to křik ani řev vojska. Byl to tón. Jeden jediný, čistý a nesmírně vysoký zvuk, který připomínal zpěv tisíce hlasů, ale zároveň i praskání lodu na zamrzlé řece. Ten zvuk nebyl slyšet ušima, ale v samotných kostech.
Budiš začal běžet. Běžel pryč od brány, pryč od svých ztuhlouích druhů, hlouběji do srdce hradu. Krok za krokem se vzduch kolem něj měnil. Vůně spáleného dřeva a krve zmizela a nahradil ji intenzivní, sladký pach starého pergamenu a sušených bylin, který v takovém místě neměl být. Každý jeho krok zněl jinak, jako by nešlapal po hrubém kameni, ale po hladkém skle.
Dostal se k hlavní věži, kde se cesta rozdělovala do tmavých chodeb. Tam, v prázdném prostoru mezi sloupy, stála postava. Nebyl to rytíř, ani pán z Lomnice. Byl to muž v šatech, které nepatřily do té doby, s tváří tak klidnou, že to působilo děsivě. Muž v rukou držel listinu. Budiš viděl, jak z papíru vyzařuje slabé, modravé světlo, které rozhánělo stíny gotických klenb.
„Kdo jsi?“ vykřikl Budiš a sáhl po meči, ale ruka mu ztuhla.
Postava s ním nepromluvila. Pouze pomalu zvedla ruku a ukázala na listinu. Budiš k ní přistoupil a v tu chvíli uviděl vlastní jméno. Bylo tam napsáno písmenem, které znal, ale v kontextu, který nedával smysl. Text tvrdil, že Budiš z Náměště byl svědkem událostí, které se staly desítky let předtím, než on sám přišel na svět. Listina byla starší než on, přestože její inkoust byl stále mokrý a tekutý.
V ten moment se zvuk v hradu změnil v ohlušující hřmění. Země se zachvěla a světlo z listiny vybuchlo v oslnivý záblesk. Budiš zavřel oči a když je znovu otevřel, stál opět u brány. Boj stále probíhal, křik vojáků byl stejný, zápach krve byl stejný. V ruce znovu svíral železný klíč.
Jen jedna věc byla jiná. Na jeho zápěstí, v místě, kde měl být náramek z kůže, byla vypálená stopa v podobě malého, elegantního symbolu, který v té době nikdo neznal.
Budiš do konce svých dnů hledal v archivech odpověď na to, co v onom okamžiku viděl a proč mu čas na jednu krátkou chvíli ukázal svou pravou, zlomenou tvář. Kdo byl onen muž s modravým papírem a jak mohl být Budiš v psaném slově přítomen dříve, než se zrodil?
Odpowiedi zůstaly zakleté v hlubokých sklepeních a tichých chodbách, které dnes stále střeží tajemství o čase, který v Náměšti nad Oslavou občas přestává platit.