Příběh: Křečhoř
Krev mu stékala do pravého oka a barvila svět rudě, zatímco v uších mu hřmělo zprudka řevujícíh mužů a kovové rány o kov. Vlastislav pevně sevřel jíl svého meče, až mu zbělely klouby. Pod nohama cítil, jak se země třese, když se proti hliněným valům hradiště vrhla další vlna útočníků. Prach z rozvířené země mu zasahoval do hrdla a chutnal jako starý popel.
„Držte hrob! Nikdo nesmí přes hranici!“ zakřičel vedle něj starší voják, kterého však vteřinu poté srazilo k zemi těžké sekery.
Vlastislav neuhnul. Stál na vrcholuvalu, tam, kde byla obrana nejslabší, právě v místě, které dnes lidi vnímají jen jako mírný terénní zlom. V tu chvíli k němu přiběhl mladý poslech, s tváří bílou jako vápno. V rukou třásl kusem pergamentu, který měl být zprávou z vnitřního dvora.
„Pane Vlastislave, kníže nařizuje ústup do vnitřního kruhu! Brána se zavírá!“
Vlastislav pohlédl dolů. Viděl stovky mužů, kteří s ním v jednom řadě bojovali. Byli to místní, lidé z okolních vesnic, kteří věděli, že pokud padne Křečhoř, zbytek údolí bude jen plamenem a popelem. Pokud se nyní stáhne do bezpečí vnitřního hradiště, zanechá tyto muže v pasti mezi uzavřenou bránou a nepřátelskými meči.
Zády cítil chladný průvan, který vánl z nížin přinášel vůni blížícího se deště a mokré trávy. Před ním však vznášel se jen žár z hořících dřevěných palisád.
„Kde je kníže?“ vyrazil Vlastislav, hlasem, který přehlušil řev bitvy.
„V bezpečí! Nařídil, aby se zbytek vojska stahoval k hlavní bašti!“
Vlastislav se podíval na své muže. Viděl v jejich očích zoufalství, ale i neochvějnou víru v to, že jejich velitel je nestaví k zmaru. Věděli, že toto hradiště je jejich jediným štítem. Pokud se teď zradí, krev z tohoto dne nevyšmykne z půdy po celá staletí.
„Kníže má svůj rozum, ale já mám své sliby!“ zařval Vlastislav a místo ústupu se vrhl dopředu, přímo do nejhustšího shleku nepřátel.
Jeho meč sekal v rytmu srdce, které mu bušilo až v krku. Každý úder byl vybojem o další vteřinu života pro ty, kteří za ním stali. Cítil, jak mu praská košile a jak ho zásah do ramene pálí jako žhavé železo, ale neustal. Bojoval v šílenství, v hlouposti, v absolutní odvahě, která hraničila s šílenstvím. Vytvořil lidský řetěz, který nepřátel na okamžik zastavil a dal zbytekmužů čas, aby se z chaosu vyprodlili.
Když se slunce začalo klanět k obzoru a nepřátelé, vyčerpáni neústupností tohoto jednoho muže a jeho pár společníků, konečně ustoupili zpět do lesů, Vlastislav klesl na kolena. Opřel se o zdivo, které pod jeho dlaněmi stále vyzařovalo teplo z letního dne.
Kníže vyšel z vnitřního kruhu až teď. Díval se na zdevastované valy a na zraněného rytíře, který v prachu hradiště hledal svůj ztracený meč. Nebyla v jeho pohledu vděčnost, jen chladný výpočet. Vlastislav věděl, že svou neposlušností ztratil přízeň dvora, ale získal něco jiného.
Když se Vlastislav podíval kolem sebe, viděl muže, kteří mu podávaly ruku a tichým uznáním v očích mu sdělovali, že právě teď se z obyčejných vojáků stali strážci své země.
Dnes už nezbyly zdiva ani hlučné křiky. Zůstala jen tichá pole a tajemné prohlubně v zemi, které šeptají o těch, kteří zůstali stát, i když jim bylo přikázáno utéct. Kdo dnes vstoupí na hřeben Křečhoře, možná pocítí v prachu pod nohama tlukot srdce muže, který odmítl zradit své vlastní.