Příběh: městské opevnění v Jevíčku
„Zavři ty brány, nebo nás všechny pohltí tma!“ zakřičel Mikuláš a jeho hlas se odrazil od čerstvých, vlhkých kamenů hradby. Prsty měl zmodralé chladem a v dlaních křečovitě svíral těžký železný řetěz, který s hlučným skřípěním tahal směrem k uzavření Západní brány. Vzduch kolem nich chutnal po železe a starém prachu, zatímco zpoza hradeb, z temnoty lesů obklopujících Jevíčko, se ozývalo něco, co nebylo ani větrem, ani zvířetem. Byl to zvuk tisíce šeptajících hlasů, které se snově mísily do jednoho hlubokého, vibrujícího tónu.
Kosti mu třeštily, když se opřel o masivní zdivo. Hradby byly nové, séměny v roce 1368, jejichtím lícem ještě vonělo vápnem a mokrým pískem. Právě tato novost měla být jejich záchranou. Město v tomto tvaru vejce, obklopené kamenným prstencem, mělo být nedobytné. Ale Mikuláš viděl, jak se v úzké škvíře brány, těsně předtím, než dopadl těžký dubový kmen, mihla bledá ruka. Nebyla to ruka živého člověka. Kůže měla barvu starého pergamentu a nehty byly dlouhé a černé, jako by se dravě clawily do samotného vzduchu.
„Zavřeno!“ vyhrkl jeho pomocník, mladý Jan, který s ním společně utáhl závoru. Jan se však nedíval na bránu. Díval se nahoru, na hranolovou věž, která se tyčila nad nimi jako prst ukazující k nebi.
Mikuláš cítil, jak mu po zátylku stéká studený pot. Otočil se k Janovi, ale ten stál nehybně. Jeho oči byly rozšířené a zornice zmenšené na drobné tečky. Jan nepromluvil, jen pomalu zvedl ruku a ukázal směrem k hradebnímu chodníku. Tam, v šeru, kde se zdivo spojovalo s věží, stála postava. Byla oděna v šatech, které kdysi mohly být bílé, ale nyní vypadaly jako roztrhaný přízrak, znečištěný blátem a časem.
Postava neměla tvář. Místo ní byla jen hladká plocha kůže, v níž se občas pohnul sval, jako by něco uvnitř snažilo vykřiknout.
„Kdo jsi?“ vyhrkl Mikuláš a instinktivně sáhl po dýce u pasu.
Postava neodpověděla. Pouze pomalu zvedla ruku a dotkla se kamene hradby. V ten moment se ozval zvuk, který Mikuláš nikdy nezapomene. Nebyl to zvuk nárazu, ale zvuk praskajícího skla, i když kolem nich byla jen pevná gotická stavba. Cítil, jak se země pod jeho nohama mírně zachvěla. Ten dotek nebyl útokem, byl to uznání. Jako by ta bytost hledala něco, co v těchto zdech zůstalo uvězněno, nebo něco, co do nich právě vložila.
„Utíkejme k severní bráně!“ zaječel Mikuláš a popadl Jana za rameno.
Běželi po hradbách, jejich boty duněly o kamenný povrch. Procházeli kolem domků vrátných, kde v oknech tlejily svíce, ale nikdo z vnitřku nevyšel. Město vnitřní strany hradeb bylo hrobově tiché, jako by se celý Jevíčko nadechl a zadrželo dech. Mikuláš cítil, jak ho obklopuje chlad, který nepocházel zvenčí, ale z samotných kamenů, kterými se opíral. Hradby, které měly chránit lidi před nepřítelem, se najednou zdály být kletbou, která je uzavírala uvnitř s něčím, co nepatřilo do tohoto světa.
Když dorazili k věži, Mikuláš se na okamžik zastavil. Podíval se na zdivo, které bylo silné více než dva metry. Věřil v jeho pevnost. Ale v místě, kde před chvílí stála ta beztvárná postava, viděl nyní něco zvlástrangeho. V kameni se objevil malý, temný otisk dlaně, který vypadal, jako by byl vypálen do žhavého železa, přestože kámen byl ledový.
„Oni jsou už uvnitř,“ zašeptal Jan, a poprvé od začátku večera promluvil. Jeho hlas však nebyl jeho vlastním. Byl to ten samý hluboký, vibrující tón, který slyšeli zales lův.
Mikuláš s hrůzou uviděl, jak se Jan pomalu otáčí k němu. Tvář chlapce začala mizet. Kůže mu přerůstala oči, ústa i nos, až z něj zbyla jen hladká, bledá maska. Jan, nebo to, co z něj zbylo, pomalu zvedl ruku a dotkl se hradební zdi přesně v místě, kde byl ten vypálený otisk.
Mikuláš vteřinu váhal, pak se rozběhl pryč, směrem k ostatním branám, ale v každé z nich spatřil stejnou bílou ruku, která se tiskla do dřeva a kamene.
Dnes už brány nestojí, zbyly jen útržky zdí vpletené do pozdějších domů a samotná věž, která stále hlídá město. Kdo však přiloží ucho k těm starým gotickým kamenům v jihozápadní části, možná uslyší tiché, rytmické tloukání srdce, které nebije v žádném z živých, ale v samotném těle hradeb.