Příběh: neolitický sídelní areál Bylany
„Ustup, nebo ti rozbiju lebku o tento kámen!“ zakřičel Elan a pevně sevřel v rukou těžký křemenový nůž. Jeho dýchání bylo těžké, v hrdle měl pachuť prachu a starého potu. Před ním stál Kael, muž, kterého znal od dětství, ale jehož oči už dávno nebyly lidské. Kael se nehýbal, jen tiše stál uprostřed velkého kruhového prostoru, kde se země stýkala v dokonalý prsten.
Kolem nich se rozprostíral jejich svět. Dlouhé domy z kůlů a hlíny, které s úsilím stavěli generace jejich otců, teď vypadaly v šeru jako řady hrobů. Vzduchem se nesla těžká vůně vypálené hlíny z pecí a sladký, hnijící pach zrna, které v zásobních jámách začalo v neznámém spěchu plesnivět. V Bylanech bylo všechno v pořádku, až do dne, kdy se Kael vrátil z hlubokých lesů za řekou. Vrátil se s něčím, co do jejich kruhu nepatřilo.
„Přinesl jsem klíč k zemi, Elane,“ zašeptal Kael. Jeho hlas zněl jako tření suchých větví o sebe. „Země pod našimi nohami už nás nechce. Pšenice hnije v klasích a zvířata rodí slepé mládě. Musíme vrátit to, co jsme jí vzali, když jsme sem poprvé přišli a rozryli její tělo pluhy.“
Elan pocítil, jak mu po zádech stéká studený pot, přestože vzduch byl horký a dusný. Podíval se za sebe na ostatní lidi. Stáli v křečovitý tichu, obklopeni stěnami svých domů, a sledovali tuto scénu. Nikdo z nich nepromluvil. Všichni viděli, jak Kaelovy prsty, kdysi zručné při tvoření keramiky, teď připomínaly kostry ptáků.
„Co jsi udělal v tom lese?“ vyjel to z Elana.
Kael se pomalu usmál. Nebyla to radost, byl to jen pohyb svalů, který připomínal praskání suché hlíny. „Našel jsem místo, kde čas nestojí. Tam, kde spí ti, kteří byli tady před námi. Oni mi řekli, že naše sídliště je jen krátkým mžiknutím oka. Že jsme jen prachem, který si myslí, že vládne zemi.“
V tu chvíli se ozval zvuk. Nebyl to hrom ani řev zvířete. Byl to tichý, rytmický zvuk, jako by tisíce malých kamenů zároveň klesaly do hloubky. Země pod nimi, ta úrodná, tmavá půda, která jim selama desítky let krmila děti, se začala chvívat. Elan pocítil, jak se mu pod nohama hýbe povrch, jako by pod nimi dýchalo obrovské, zapomenuté zvíře.
„Podívej se na kruh, Elane,“ špitl Kael a ukázal na velký obřadní prostor. „Tady končí naše cesta. Nejsme první, kdo si myslel, že tady zůstane navždy. A nebudeme poslední, kdo zmizí bez stopy.“
Elan chtěl vykřiknout, aby všichni utekli, aby opustili své domy a běželi pryč z údolí Bylanky, do volných lesů, kamkoli. Ale nohy měl jako z kamene. Viděl, jak se z prvků hlíny a dřeva začínají uvolňovat spoje. Domů, které stavěli s takovou pýchou, se začaly pomalu klesat do země, nikoliv kvůli bouři, ale jako by je samotná půda stahovala k sobě, chtěla je pohltit a vymazat z paměti světa.
Kael udělal jeden krok vpřed a jeho postava se začala rozplývat v šeru, jako by se stával součástí mlhy. „Přijď s námi, Elane. Dole je ticho. Dole je pravda.“
Elan zvedl nůž, aby udeřil, ale v tom momentě se ozvalo poslední, hluboké zapadnutí. Ticho, které následovalo, bylo absolutní. Když se Elan rozhlédl, Kael byl pryč. Všichni ostatní také. Zůstala jen prázdnota a zvuk větru, který hvízdal mezi kůly domů, které už nebyly domy, ale jen ozvuky něčeho, co kdysi existovalo.
Když dnes chodíš po polích u Bylan, cítíš pod nohama jen úrodnou půdu a ticho. Ale pokud se zastavíš a zdržíš dech, možná ucítíš ten zvláštní chlad, který nevychází z větru, nýbrž z hloubky, kde stále čekají ti, kteří se rozhodli zůstat v zemi navždy.