Příběh: Nespery
„Ustupte od hradeb, nebo vám rozsekám lebky!“ zařval Jan z Nesper a jeho hlas se rozbil o studené zdi tvrze jako železný meč o kámen. Krev mu stékala do oka, pálila jako tekutý oheň, ale Jan mrknutí odmítal. V ruce svíral těžký meč, jehož jilec byl od potu a prachu kluzký. Před ním, v hluboké příkopě, se hromadili muži s obličejmi zčernalými od saze a nenávisti.
Vzduch kolem nich byl hustý. Smrděl spáleným dřevem, koňským hnojem a onen kovový pískot, který doprovází střet tisíců zbraní. Jan cítil, jak mu v hrudi buší srdce, jako by chtělo prorazit kůži a utéct pryč z tohoto pekla. Vedle něj stál mladý zbrojnos muž jménem Prokop. Prokop se třásl tak silně, že mu krunýř tiše cinkal o krunýř Jana. Chlapec se díval na bránu, která pod náporem kladiva už začínala praskat.
„Jsme ztraceni, pane,“ vydechl Prokop. Hlas měl tenký a zlomený.
Jan se na něj podíval. V očích chlapce viděl zrcadlo vlastního strachu, ale zároveň i ten zlom, který rozhoduje o tom, zda člověk zůstane mužem, nebo se stane stínem. Jan věděl, že v Praze, kam před časem táhl s Jiřím z Poděbrad, se učilo bojovat za něco většího než jen za kusy země. Tady, v Nesperech, bojoval za svůj rod, za stěny, které mu postavili předkové, a za lidi, kteří se schovali v hloubi sklepů a modlili se k svatým.
„Kdo řekl, že jsme ztraceni?“ Jan zasyčel a prudce ho přetáhl za rameno zpět k hrobí. „Ztraceni jsme, až když přestaneme kousat. Podívej se na ně, Prokope. Jsou unavení. Chtějí jen pryč z tohoto bláta. My jsme doma. My se nikam nehýbneme!“
V ten moment s hlučným prasknutím povolila jedna z trámů brány. Do vnitřního dvora vtrhl první proud nepřátel. Jan nečekal. S výkřikem, který mu vytrhl z hrdla všechno, se vrhl dopředu. Cítil náraz meče o štít, slyšel křik mužů a cítil, jak mu pod nohama dopadá horká krev na studený kámen. Každý pohyb byl rychlý, instinktivní. Meč klesal a stoupal, rozrážeje lícní kosti a prořezává kůže.
Jan viděl vůdce útoku, muže s jizvou přes celý obličej, který se smál, zatímco všíval svou zbraň do hrdel jeho mužů. Jan věděl, že pokud tohoto muže zastaví, zbytek útočníků ztratí odvahu. Vrazil se doprostřed boje, ignoroval zásah do ramene, který mu roztrhl oděv a rozdrápl maso. Svět se zúžil na špičku meče a na ten jeden konkrétní cíl.
Když se srazili, Jan pocítil obrovskou sílu, která ho tlačila vzad. Vůdce nepřátel byl silnější, ale Jan byl zoufalý. V momentě, kdy mu nepřítel zapíval meč do hrudníku, Jan udělal něco, co rytíři v učebnicích nedělají. Vypustil z ruky zbraň a všíl své prsty do otevřené rány na hrdle protivníka, zatímco mu druhou rukou vrazil těžkou přezkuvku z opasku do spánku.
Oba dopadli do prachu. Jan ležel na zádech a díval se nahoru na šedé nebe, které se zdálo být lhostejné k masakru pod ním. Vůdce útoku ležel vedle něj, s vyvrácenými očima a přerušeným dechem. Boj kolem nich náhle ztichl. Nepřátelé, vidíc svého velitele mrtvého v prachu, začali ustupovat. Strach, který doposud hnal je jimi, se obrátil proti nim.
Jan se s námahou posadil. Vokov kolem něj byl tichý, jen někde v dálce plakal zraněný muž. Podíval se na své ruce, které byly rudé od krve, a pak na zdi tvrze, které sice krvácely, ale stále stály.
Vstával pomalu, cítil každý sval v těle. Věděl, že tohle vítězství je jen krátké vydechnutí. Že čas jednou srovná tyto zdi se zemí a že jména těch, kteří tu dnes krvavili, vyprchají jako mlha nad údolím. Ale v tu chvíli, když stál uprostřed dvora a cítil vůni železa a prachu, věděl, že udělal jediné správné rozhodnutí.
Kdo dnes vstoupí do tmy nesperského sklepa, možná ještě ucítí ten chlad a tíhu tajemství, která zůstala vzkázem pro ty, kteří hledají pravdu v kamenech.