Příběh: Městské opevnění v Nových Hradech
Krev mu stékala do oka a barvila svět do ruda, zatímco se prsty křečovitě držel hrubého kamene hradební zdi. Jan z Lipnice slyšel, jak pod ním v hlubokém příkopu vřou hrdla mužů a kov naráží na kov. Vzduchem stoupal dusivý zápach spáleného dřeva a mokrého prachu, který mu leptal plíce při každém prudkém nádechu. Město hořelo. Zdeněk Konopišťský ze Šternberka nepřišel vyjednávat, přišel vše srovnat se zemí.
Jan stál na severní straně, tam, kde se hradba spojovala s věžemi. Pod ním se v chaosu bitvy mísily křiky zraněných s řevy útočníků. Cítil, jak se pod jeho botami třepe zeď, široká sotva pět stop, která byla nyní jedinou hranicí mezi životem a hrobem. V rukou svíral meč, jehož jilec byl kluzký od potu a krve. Vedle něj klesl poslední z jeho druhů s hrdlem rozříznutým až k rameni, a Jan zůstal sám.
Z hloubky příkopu se ozval hlas, který znal. Byl to hlas člověka, kterého Jan kdysi považoval za bratra v zbrani, ale který teď sloužil nepříteli. Ten muž mu křičel, aby otevřel fortnu, aby přestal plýtvat životy svých lidí. Sliboval mu život, sliboval mu zlaté mince a bezpečný odchod z Nových Hradů, pokud jen ustoupí z cesty a dovolí žoldnéřům vtrhnout do vnitřního města.
Jan se podíval za sebe. Tam, v úzkých uličkách mezi domy, se schováli ženy a děti. Viděl matku, která tiskla k hrudi malé dítě a hledala záchranu v úzké střílně hradební zdi. Viděl strach, který byl hustý jako mlha nad soutokem Stropnice. Věděl, že hradba je oslabená, že její kameny už neunesou další náraz těžkých trámů.
„Otevři bránu, Jene! Je to marné!“ řval hlas zespodu.
Jan zpevnil stání. V hlavě mu hřmělo a v uších měl pískavý zvuk, jako by vedle něj praskaly tisíce šupinek. V tom okamžiku udělal krok vpřed, až na samotný okraj cimbuří. Cítil chladný vítr, který mu bičoval tvář, a slyšel, jak se v dálce u Dolní brány hroutí dřevěné zátvorové trámy. Nepřítel už byl uvnitř. Město bylo ztracené.
Mohl skočit dolů, vzdát se a žít v ponížení, nebo mohl udělat jediné, co mu zbývalo, aby zachránil ty, kteří za ním v ulicích čekali na smrt. Jan nezačal volat o pomoc. Místo toho se s hřmotem vrhl do prázdného prostoru mezi hradbou a příkopem, přímo do houstiny nepřátelských kopí. Nešlo o hloupost, ale o jedinejší způsob, jak na okamžik rozptýlit útočnou vlnu a dát ostatním čas utéct směrem k hradu.
Jeho meč dopadl na první přilici s kovovým cvaknutím, které přehlušil řev davu. Jan cítil první ránu do boku, pak druhou do ramene. Svět kolem něj začal zapadat do šedi. Poslední, co viděl, byl pohled nahoru na kamenný hřeben hradby, která ho tak dlouho chránila a kterou teď on svým tělem uzavíral před další vlnou smrti.
Dnes už v Nových Hradech nikdo neslyší řev bojovníků ani pláč zraněných. Zůstaly jen tiché kameny, které kdysi tvořily obvod města. Kdo však projde kolem pozůstatků hradební zdi nebo se zastaví u Dolní brány, možná pocítí zvláštní chlad v zádech. Je to ozvěna odvahy muže, který v nejhorší hodině rozhodl, že se nevrátí domů.
Kdo se dnes dotkne těch starých kamenů, možná ucítí v prstu zbytky železa a krve, které do nich Jan z Lipnice v posledním záchvěvu svého života vrýzal.