Příběh: Vila Karla a Boženy Svobodových
„Kde jsi to schoval, Karle? Kde je ten dopis!“
Božena stála uprostřed obývacího pokoje a její hlas se odrážel od hladkých, bílých stěn nové vily. Vzduchem se vznášel pronikavý pach čerstvého vápna a luxusního mramoru, který právě tehdy v roce tisíc devět set třicet čtyři voněl jako samotná budoucnost. Karel Svoboda, muž s přísným pohledem, který ovládal plzeňské pivo i obchodní sítě, jen pomalu přejel prsty po chladném povrchu mramorového krbu. Nedíval se na svou ženu. Díval se ven, přes prosklené plochy na město Plzeň, které se mu natahovalo pod nohama jako mapa jeho vlastního úspěchu.
„Není v tom nic, co bys měla hledat,“ odpověděl tichým, chladným hlasem.
Božena neústupně vykročila k vestavěnému sekretáři. Její prsty nervózně přejížděly po lakovaném dřevě. V té chvíli v domě zavládlo zvláštní ticho, které přerušoval pouze rytmický zvuk hodin. Všechno v tomto domě bylo přímé, hranaté, čisté. Funkcionalismus byl pro ně symbolem nového světa, kde nebylo místo pro staré hříchy ani zbytečné ozdoby. Jen to půlválcové schodiště, které se kroutilo vzhoru jako skleněná věž, narušovalo tuhou geometrii prostoru.
Právě tam, v tom proskleném oblouku, se však začal dít věci, které v roce tisíc devět set třicet čtyři nikdo nedokázal vysvětlit.
Karel často stával v noci u schodiště. Boženu neprobudil žádný zvuk, ale on sám slyšel, jak v prázdném prostoru schodiště někdo šeptá. Nebylo to slovo, spíše rytmický šum, jako když vítr hvízdá v drátůvce tenisového kurtu, který kdysi stál právě na tomto místě. Karel věděl, že na onom kurtu tancovali a hráli slavní lidé, že tam zní smích Buriana, ale teď byl kurt pryč a místo něj stál tento bílý palác. Přesto se zdálo, že půda pod domem si pamětala všechno, co se na ní odehrálo.
Jednoho večera, když slunce zapadalo a barvilo bílé zdi do oranžova, našla Božena v sekretáři malý kousek papíru. Nebyl na něm dopis, ale jen jedna jediné slovo napsané cizím písmem, které nebylo ani českým, ani žádným známým jazykem. Slovo vypadalo jako geometrický obraz, jako odraz hranatých tvarů jejich domu. Když se Božena pokusila Karla konfrontovat, našla ho v horním patře, jak stojí na lodžii a hledí do prázdna.
Karel se na ni podíval, ale jeho oči byly prázdné. „Slyšíš to taky? Hrají tam dole zápas. Slyším tenisové míčky, jak dopadají na zem,“ řekl s naprostým klidem.
Božena vyběhla na balkon. Dole byla jen tichá zahrada a sterilní čistota nově postaveného srubu. Žádný hluk, žádní lidé, jen ticho plzeňského předměstí. Přesto v tu chvíli ucítila na kůži zvláštní chlad, jako by ji někdo pohladil ledovou dlaní, ačkoliv vedle ní nestál nikdo.
Karel Svoboda už nikdy nepromluvil o tom, co v tom domě slyšel. Jeho chování se změnilo; stal se z něj stín svého bývalého já. Často byl nalezen v půlválcovém schodišti, jak tam jen tak stojí a naslouchá prázdnotě. Boženu trápila otázka, zda je její manžel šílený, nebo zda je tento dům postaven na něčem, co odmítá odejít.
Když je o mnoho let později z vily vyvlastnili a vystěhovali, Karel neprosil o nic. Vzal si jen jeden malý předmět z mramorového krbu a odešel bez jediného pohledu zpět.
Kdo dnes prochází chodbami vily, může stále cítit ten zvláštní chlad u proskleného schodiště. Některé stěny byly později zazděny, některé prostory změněny na kanceláře, ale ten tichý šum, ten zvuk tenisového míčku dopadajícího na neexistující kurt, zůstal v základech domu uvězněn.
Kdo z nás dnes dokáže rozluštit slovo, které Božena našla v sekretáři a které Karel vzal s sebou do hrobu?