Příběh: kostel svatého Václava (Pardubice)
Krvavý otisk dlaně na šedém kameni byl jediným důkazem o tom, že Jan z Rosic právě dopaloval poslední zbytky své ctí. Stál v hlubokém stínu hrotitých oken, zatímco mu v uších stále znělo křik utrapeného muže, kterého před hodinou zanechal v blátě u břehu Labe. Peníze, které nyní tížily v jeho kapse, byly příliš těžké na to, aby mu dopřestly klidný spánek, a zároveň příliš malé na to, aby mu koupily vykoupení.
Vstoupil dovnitř. Vzduch v lodi kostela chutnal po starém prachu, vlhkosti a ztuhlém vosku. Bylo tu ticho, které neuklidňovalo, ale tlačilo na spánky jako železný obruč. Jan se opřel o chladnou stěnu a sledoval, jak paprsky světla prořezávají temnotu a dopadají na křížové klenby nad jeho hlavou. Každý jeho dech zněl v tomto prostoru jako hřmění, jako obžaloba, kterou nemohl zanechat unbeze slyšení.
Klesl na kolena. Dřevo lavice pod ním zakřupalo, zvuk se rozlehlo prostor Gradually a odrazilo se od zdí, které zde stály už od dob jeho pradědů. Jan nevěřil v zázraky, věřil jen v sílu meče a v to, že kdo je rychlejší, ten přežije. Přesto však teď cítil, jak se mu v hrdle hromadí žluč. Podíval se k hlavnímu oltáři, kde svatý Václav hleděl do prázdna s výrazem, který Jan vyhodnotil jako hluboké zneškutnění.
V tu chvíli se stalo něco, co v žádné knize o světě nebylo zapsáno. Z hloubi sakristie, z místa, kde by neměl být nikdo, se ozval zvuk. Nebyl to krok ani hlas, ale jemné, rytmické cinkání kovu o kámen, jako by někdo pomalu táhl řetězy po dlažbě. Jan ztuhl. Srdce mu bušilo až v krku, když se z temnoty začal šířit podivný jas. Nebylo to světlo svíčky, ale mléčná, stříbrná záře, která se plazila po podlaze směrem k jeho nohám.
Muž se pokusil vstát a utéct, ale nohy mu ztuhly. Záře ho obklopila a s ní přišel náhlý, pronikavý chlad, který mu zmrazil kůži i v létním horku. Vteřinu poté, kdy světlo dosáhlo jeho prstů, Jan uslyšel šepot. Nebyl to zvuk v uších, ale ozvěna přímo v jeho mysli, čistá a ostrá jako nůž. Hlas mu nesmýval hřích, ale ukázal mu cestu zpět k řece, k místu, kde leželo tělo, a k penězům, která už nebyla jeho.
Jan vyběhl z kostela tak prudce, že narazil do hřbitovní zdi. Opřéndose o starý fragment portálu, lapal po dechu a díval se na své ruce. Krev z rány, kterou si způsobil při zápasu, byla pryč. Místo ní tam zůstal jen jemný, stříbrný prach, který v okamžiku, kdy na něj dopadl první paprsek skutečného slunce, zmizel.
Běžel zpět k Labi, vrazil peníze do bláta vedle umírajícího a s letzním zoufalstvím se pokusil zastavit krvácení muže, kterého předtím odsoudil k smrti. Když se Jan vracel k kostelu, aby v tichosti poděkoval za šanci, kterou nezasloužil, našel u vchodu pouze ticho.
Vzpomínka na ten stříbrný jas ho provázela zbytek života, ale nikdy už nenašel odpověď na to, kdo nebo co ho z temnoty sakristie vyvolalo. Kdo dnes prochází kolem starých zdí v Rosicích a cítí náhlý chlad v zátylku, možná stále hledá stopu onoho stříbrného světla, které kdysi zlomilo jednoho zloděje.