Příběh: Měšťanský pivovar v Kroměříži
„Tohle pivo chutná jako mokrá vlněná ponožka s příchutí starého sýra!“ zařval pan Matěj, který svaly v tváři staženými v hněvné maskě prudce položil hliněný pohár na dřevěný stůl.
V prostoru měšťanského pivovaru zavládlo ticho, které přerušovalo jen vzdálené bublání v kotlích a rytmické tloukání dřevěných sudů. Všichni v místnosti ztuhli. Matěj byl sice jen bohatý obchodník, ale jeho hněv byl známý v celém městě. Mladý sladovník Jan, s obličejem umazaným od sladu a potem, jen zmateně mrkal. Věděl, že pivo je špičkové, ale Matěj měl jednu zvláštnost: hledal v pivech tajemství, které by mu zajistilo věčnou mládí nebo alespoň schopnost přesvědčit radní k nižším daním.
„Pane Matěji, to je naše nejlepší svařenina, přesně podle řádu, který určil biskup Prusinovský,“ koktal Jan a nervóznně si utíral ruce o zaprášený zástěru.
Matěj však neustupoval. Práskl dlaní do stolu tak silně, až skočily ostatní poháry. „Lžeš, chlapče! Cítím v tom něco podivného. Je to pivo pro chudáky, ne pro někoho mého postavení. Chci pivo, které otevírá mysl, které člověka přenese do jiných světů, nebo aspoň takové, po kterém se zapomene na dluhy u zastavárny!“
Jan, který byl sice mladý, ale v hlavě měl víc kliček než točité schodiště vedoucí do horních pater budovy, vnímal vzduch prosycený těžkou vůní chmelu a vlhkého kamene. Věděl, že pokud Matěje nespokojí, pivovar může přijít o svého největšího zákazníka. Rychle se rozhlédl po klenutých stropech a pak se s tajemným úsměvem naklonil k obchodníkovi.
„Pane Matěji, vy máte pravdu. Tohle je pivo pro obyčejné lidi. Ale v hlubokých sklepích, tam, kde lednice drží mráz i v největší žarm, máme jednu jedinou sudu. Je to pivo zapomenuté, zvařené podle starého receptu, který zná jen hrstka vyvolených. Ale pozor, není pro každého. Kdo ho vypije, uvidí pravdu o světě, ale jen pokud má čisté svědomí.“
Matěj ztuhl. Jeho svědomí sice nebylo čisté jako čerstvě vypraný plátno, ale pýcha byla silnější než strach. „Hned ho přines! A ať je ho víc!“
Jan zmizel v chladných chodbách, kde se ozýval jen zvuk jeho bot o kamennou dlažbu. Sestoupil hluboko pod zem, tam, kde vzduch chutnal po mrazu a vlhkosti. V lednicích za hradbami našel prázdnou sudu, kterou však rychle naplnil nejlepším ležákem z hlavní várky, do kterého tajně přimíchal trochu silného medového lihu a špetku bylin, které mu jednou daroval potulný lékář.
Když se vrátil do sálu, nesl pivo v těžkém kovářském džbánu. Matěj ho hroutil s netrpělivostí hladového vlků. První doušek zapálil v hrdle, druhý rozsvítil oči a třetí způsobil, že se Matějovi začaly hýbat stěny.
„Vidím to!“ vykřikl Matěj a začal ukazovat prstem do prázdného prostoru. „Vidím zlaté hory! Vidím, jak se mi v kapse množí mince! Janie, ty jsi geniální! Kde jsi to našel?“
Jan stál v pozadí a potají se smál do pěsti. Věděl, že lihu a bylinám stačilo pár minut, aby se v hlavě obchodníka začalo točit. Matěj, přesvědčený o svém novém nadzoru, začal rozdávat sliby, tančit kolem stolu a vyhlášet všechny přítomné za své nové partnery v obchodě. Nakonec se s hlasitým smíchem svalil do hromady slamy v koutě dvora, kde se v renesančním slunci zaleskl stupňovitý štít budovy.
Když se druhý den probudil s hlavou těžkou jako mletý kámen, Jan mu s pokorou vysvětlil, že pivo bylo tak silné, že ho vyčerpalo, a že další várka bude připravena až za rok. Matěj, i přes bolest hlavy, zaplatil trojnásobnou cenu za „pivo pravdy“ a od té doby už nikdy nekritizoval chuť žádného piva z tohoto pivovaru.
Dnes už v budovách na Prusinovské ulici pivo nevaří, ale když někdo projde tichými chodbami a zastaví se u klenubů, možná ucítí vzduchem jemnou vůni medu a lihu. Je to připomínka toho, že v Kroměříži se nejvíce pravdy odhalilo tam, kde se lidé nejvíce smáli.