Příběh: Pivovar Braník
„Tohle pivo chutná jako tekuté zlato, ale pění jako mýdlo v rukou pračky!“ vykřikl pan Bedřich, když s praskotem položil sklenici na dřevěný stůl.
Kolem něj v sálem s vysokými stropy a novým vápenným náturem panoval hluk, který by mohl probudit mrtvé. Bylo září roku tisíc osm set devadesát devátého a v Braníku se zrodilo něco, co mělo změnit osud všech pražských sládků. Vzduch byl hustý vůní mladého sladového sladu a vlhkostí z blízké Vltavy, která se plazila jen pár kroků od nově vybudovaných zdí. Bedřich, starý sládek s tváří červenou jako zralé jablko, stál tváří v tvář mladému architektovi, který se pyšně opíral o nově vymalovanou stěnu v secesním stylu.
„Pane Bedřichu, vy to prostě nechápete,“ odvětil mladík s úsměvem, který Bedřichovi vteřinu předtím vyvolal chuť ho trefit do čela. „Tento pivovar je vrchol moderní doby! Všechno je zde vypočítané. Od šířky chodeb až po proudění vody. Je to stroj na štěstí, ne jen stavba z cihel.“
Bedřich si loudě pohladil své husté kníry a přimhouřil oči. Byl to muž staré školy, který věřil, že pivo zraje v klidu a s trochou magie, nikoliv v hlučném spěchu moderních strojů. Podíval se na své kolegy, třináct sládků, kteří společně vložili své poslední groše do akcií tohoto kolosu, aby je nepotopily velké průmyslové pivovary. Všichni tam stáli, v nových vestách a s nadějí v očích, ale Bedřich byl skeptický.
„Moderní stroje jsou fajn, ale pivo potřebuje ducha,“ zamumlal Bedřich a nepozorovaně si přisunul k sobě jeden z experimentálních sudů, který stál v rohu místnosti.
V tu chvíli do sálu vklopala postava, která okamžitě utišila všechny hovory. Byl to pan Teofil, záhadný obchodník z Výtoně, známý tím, že znal každou uličku v Praze a každého, kdo v nich tajně píl. Měl na sobě plášť, který vypadal, že přežil tři války a pět povodní, a v očích měl jiskru, která předpovídaty buď velký zisk, nebo velký problém.
„Slyšel jsem, že zde vaříte pivo, které dokáže rozsvítit tvář i mrtvému,“ pronesl Teofil hlubokým hlasem a přistoupil k Bedřichovi. „Ale slyšel jsem také, že hledáte způsob, jak ho dostat do města, aniž byste museli bojovat s blátem v ulicích a koňmi, co v polovině cesty usnou z únavy.“
Bedřich se zasmál. „Máme lodě, pane Teofilu! Budeme plout po řece na Výtoň, tam nás budou čekat povozy. Je to plán pevný jako tyhle zdi.“
Teofil se tichounce zasmál a z kapsy pláště vytáhl malou, vytesanou dřevěnou figurku ryby. „Lodě jsou dobré, ale řeka je líná. Co kdybych vám řekl, že vím, jak udělat pivo, které bude lidi táhnout sem do Braníku, i kdyby měli jít pěšky přes hory? Stačí mu přidat jednu malou věc. Špetku tajemství zvaného Branický šmrnc.“
Sládci se začali šeptat. „Branický šmrnc? Co je to za nesmysl?“
Teofil se naklonil k Bedřichovi a zašeptal mu do ucha něco, co znělo jako kombinace starého lékárnického receptu a vtipu z hospody. Bedřich ztuhl. Jeho obočí vyletělo nahoru a z tváře mu zmizela červenost, nahradil ji výraz naprostého úžasu. Bez slova se otočil k sudům, vybral jednu várku a začal do ní přidávat něco z malého flakonu, který mu Teofil podal.
Když první sklenice s tímto novým mokeem dopadla na stůl, v místnosti zavládlo ticho. Pivo mělo barvu hlubokého jantaru a pěna byla hustá jako sníh na Šumavě. První, kdo ochutnal, byl právě onen pyšný architekt. Jakmile pivo doteklo jeho jazyka, jeho obličej se změnil. Přestal se opírat o zeď, narovnal se a s naprostým obětováním začal zpívat starou pražskou písničku, přičemž začal tančit valčík s prázdnou bednou od salků.
„To je ono!“ křičel Bedřich s vítězným pocitem. „To je ten duch, o kterém jsem mluvil! Moderní zdi jsou sice krásné, ale tohle pivo je to, co z nich udělá památník!“
Teofil jen tiše usmál, zapaloval si dýmku a díval se na lidi, kteří se v náhlém opojení začali objímat a slibovat si věrnost až do konce dnů. Věděl, že tento pivovar bude mít úspěch, protože lidé nehledají jen pití, ale hledají pocit, že se stávají součástí něčeho většího.
Bedřich se později zeptal Teofila, co přesně bylo v tom flakonu. Obchodník jen zamával rukou a řekl, že to byl jen výtažek z kořenů, které rostou jen v korytech zapomenutých potoků, a že recept s sebou bere zpět na Výtoň.
Kdo dnes prochází kolem těch starých, novorenesančních zdí, možná v ranní mlze zaslyší ozvěnu starého valčíku a cítí vůni, která není jen o ječmeni a chmelu, ale o něčem, co se nedá popsat slovy.