Příběh: Hradec u Kaplice
„Zastav se, nebo ti roztrhám hrdlo!“ zakřičel Milov a jeho ruka sevřela rukojeť bronzového meče tak pevně, až mu zbělelý kloub v prstu bolestivě praskl. Před ním stál muž, který by měl být mrtvý. Stál na hraně kamenného valu, tam, kde se hrobové ticho akropole setkávalo s hlubokým propastným srázem vrchu.
Muž se neotočil. Měl na sobě kůži, která byla sjetá a špinavá, a jeho ramena se třeasla v rytmu, který připomínal spíše chvění listí ve větru než lidský dech. Milov udělal krok vpřed, boty mu vrzaly v suchém kamení a hlíně, kterou jejich kmen s takou péčí sypal do dřevěných bednění hradeb. Vzduch kolem nich chutnal po železe a starém prachu, přestože v dálině, hluboko v údolí, tekla studená řeka Černá a měla by přinášet svěžest. Zde nahoře, na vrcholu světa, byl však vzduch hustý a těžký, jako by samotný kopec zadržoval dech.
„Kde jsi byl, Vane?“ zašeptal Milov, ačkoliv se snažil znít hrozivě.
Vane pomalu otočil hlavu. Jeho oči nebyly prázdné, ale vyplněné něčím, co Milov nikdy neviděl u živého člověka. Bylo to světlo, které neoslepovalo, ale spíše pohl𝒕ovalo vše kolem sebe. Vane byl před dvěma lunami vyvěsán za hradby hradiště jako oběť za to, že zradil umístění jejich zásob v předhradí. Viděli, jak klesá do propasti. Slyšeli dopad jeho těla na ostré skály pod strmým srazem.
Vane nepromluvil. Místo toho pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem k východnímu opevnění, kde se kamenná zeď nasucho kladených balvanů setkávala s přirozenou skalou. Milov pocítil, jak mu po zádech stéká studený pot, přestože slunce pálilo do kůže. Podíval se za sebe, na trojúhelníkové předhradí, kde vteřinu předtím ještě stál zbytek stráží. Teď tam nebyl nikdo. Jen prázdné cesty a ticho, které bylo tak hluboké, že Milov slyšel vlastní tlukot srdce v uších jako údery kladiva do kovadliny.
„Co jsi přinesl zespodu?“ vyhrkl Milov a meč mu v ruce zapředl.
Vane konečně otevřel ústa. Nevyteklo z nich žádné slovo, jen tichý, syčivý zvuk, připomínající vítr pronikající úzkou štěrbinou v kameni. Z jeho dlaně se začala šířit černá skvrna, která neznakala k kůži, ale zdála se být dírou v samotném prostoru. Ta skvrna se začala lnout k zemi, k samotným valům akropole, a kameny pod nimi začaly jemně vibrovat.
Milov vyrazil vpřed, chtěl ho srazit zpět do prázdnoty, ze které přišel. Ale ve chvíli, kdy se jeho čepel měla dotknout hrdla zrádce, Vane prostě zmizel. Nebyl žádný pohyb, žádný skok. Jednou chvíli tam byl a vteřinu poté zbyla jen prázdnota a ten zvláštní, kovový pach, který se teď stal až dusivým.
Milov zůstal stát sám na vrcholu hradeb. Podíval se dolů na strmé svahy, které měly chránit jejich domov před nepřáteli zvenku. Teď mu ale přišlo, že ty srázy nejsou zde proto, aby nikdo nemohl přijít dovnitř, ale aby něco, co je uvnitř, nemohlo uniknout.
Když se ohlédl k lidištěm, uviděl, že z hradeb zmizely všechny ohně. Všechny hlasy utichly. Zůstal jen on a ten tichý, syčivý zvuk, který teď nezněl z úst Vane, ale z každého kamene, z každého kusu dřeva a z každého zrna hlíny, ze které bylo hradiště postaveno.
Milov pomalu sklonil hlavu a uviděl na svém vlastním zápěstí malou, černou skvrnu, která se začala pomalu rozšiřovat.
Kdo dnes vyjde na vrchol Hradišťského vrchu a přiloží ucho k prastarým kamenným valům, neslyší vítr, ale tiché, rytmické tlukot srdce, které bije v hloubce země.