Příběh: Kotva
Eskalátor se zastavil s kovovým, trhavým zaklením právě ve chvíli, kdy paní Marie svírala v rukou igelitovou tašku s vytouženými pomeranči. V tom tichu, které náhle pohltilo celou budovu, bylo slyšet jen vzdálené šumění klimatizace a její vlastní, zrychlený dech. Všude kolem, v té zvláštní včelí plástvi z betonu a skla, se zastavil čas. Lidé, kteří ještě před vteřinou spěchali za vidinou nedostatkového zboží, ztuhli v nepřirozených polohách jako postavy z voskového muzea.
Marie se rozhlédla. U stánku s bižuterií stála mladá žena s napřaženou rukou, v níž držela stříbrný řetízek, ale prsty se jí nepohnuly. V přízemí, hluboko pod ní, se jeden z prodavačů ohýbal k pultu, oči upřené na prázdný prostor, jako by tam stále viděl někoho, kdo už dávno odešel. Vzduch v hale voněl studeným kovem, umělou hmotou a slabým nádechem starého prachu, který jako by se vyvalil z hlubin země, přímo z míst, kde kdysi stávaly základy dávno zapomenutého kostela.
„Edo?“ zašeptala, ale její hlas se jen bezmocně odrazil od šestihranných stěn.
Její manžel, který stál o pár schodů níž, nereagoval. Stál zády k ní, ramena ztuhlá v šedém tesilovém saku. Marie sešla dolů, její kroky zněly v mrtvém obchodním domě jako výstřely. Když ho chytila za rukáv, cítila pod látkou nečekaný chlad, jako by se dotkla kamenné sochy v zimním parku. Edo se nepohnul, jen jeho pohled zůstal přikován k místu u paty eskalátoru, kde se podlaha zdála být podivně zvlněná.
Podívala se stejným směrem. Mezi dlaždicemi, které tvořily pravidelný vzor, se v místě, kde by měl být jen hladký povrch, cosi chvělo. Nebyla to vada stavby, byl to mihotavý opar, který připomínal horký vzduch nad rozpálenou silnicí, přestože v hale vládlo chladné šero. Uprostřed toho chvění se rýsoval obrys. Nebyla to postava z masa a kostí, spíše stín, který se snažil nabýt pevnosti. Měl na sobě cosi, co připomínalo těžký vlněný hábit, a v ruce držel předmět, který do roku 1975 absolutně nepatřil – železný klíč, veliký jako lidská dlaň, rezavý a těžký.
Marie ucítila, jak se jí v krku stahuje úzkost. Ta postava se nepohnula, ale v její mysli se náhle objevila ozvěna zvuků, které sem nepatřily: vzdálené zpěvy latinských žalmů, praskání loučí a těžké kroky rytířů na kamenné dlažbě. Bylo to, jako by se budova, ta moderní pýcha socialismu, najednou otevřela a ukázala své pravé, hluboko pohřbené nitro.
„Tady to nemá být,“ vydechla Marie.
V tu chvíli se postava otočila. Nebyla to tvář, jen prázdnota, v níž se odrážely všechny ty šestihranné tvary stropu. Ruka s klíčem se zvedla a ukázala někam k podzemí, hluboko pod garáže, tam, kde se v roce 1975 při hloubení základů našly podivné stopy po něčem, co archeologové nestihli prozkoumat, protože termín otevření neúprosně tlačil.
Edo najednou trhl ramenem a jeho tělo se uvolnilo. Eskalátor se s hlasitým škubnutím znovu rozjel. Hluk davu se v jediném okamžiku vrátil, jako by se protrhla přehrada. Lidé kolem nich začali opět mluvit, smát se a postrkovat se v honbě za zbožím. Prodavač v přízemí se narovnal a začal cosi vybalovat z krabice. Nikdo z nich si ničeho nevšiml.
Marie zůstala stát, ruku stále na manželově rukávu. Edo se na ni podíval, v očích měl zmatek, jako by se právě probudil z velmi dlouhého a neklidného spánku. „Co se to... proč jsme stáli, Marie?“
Neodpověděla. Sledovala dlaždice u paty schodiště. Byly čisté, studené a naprosto obyčejné. Ale v jednom ze spojů, přímo tam, kde stál stín, uviděla malý, kovový úlomek. Sehnula se a zvedla ho. Byl to kus starého, černého železa, ostrý jako nůž, pokrytý krustou rzi, která rozhodně nepocházela z moderní oceli.
Dnes, když vstoupíte do Kotvy, můžete mít pocit, že vás zraky desítek lidí, kteří tu nakupují, nevidí. Stačí sejít do nejnižších pater, kde se šero mísí s umělým světlem neonů, a na chvíli se zastavit tam, kde se šestihranné tvary dlažby sbíhají do zvláštního úhlu. Možná tam uslyšíte jen hučení motorů, nebo možná, když budete mít dost odvahy, ucítíte na své kůži závan chladu, který patří někam úplně jinam, a uvidíte klíč, který čeká na někoho, kdo konečně pochopí, co se pod nablýskanou fasádou snaží promluvit.