Příběh: Heydlův dům
Jíra Heydl prudce sevřel prsty o hranu dioritového portálu, až se mu kůže na kloubech zbělela, a zadíval se na Herkula, který právě na fasádě drtil lva. Prach a vůně vlhké omítky se mísily s těžkým pachem soli, který byl Jírovi vlastní, ale dnes se v něm mísilo ještě něco jiného – pach ozónu, jako by se nad Kostelním náměstím měla každou chvíli protrhnout obloha, přestože vzduch byl nehybný a horký.
„Jdi dál, Jíro, nebo se ten dům nakloní ještě víc,“ ozval se za ním šeptavý hlas jeho pomocníka, který si nervózně mnul dlaň o zástěru.
Jíra neodpověděl. Upřeně hleděl na jedno z oken v prvním patře. Půl hodiny předtím, než slunce začalo klesat k hradbám, se za tabulkami mihl stín. Nebyl to stín člověka. Postava, která se uvnitř pohnula, měla ruce příliš dlouhé a pohyby připomínaly spíše trhavý tanec než kráčení. Když pak Jíra vstoupil do síně, našel tam jen ticho a podivný chlad, který se držel u podlahy jako mlha. Na dubovém stole, kde obvykle počítal pytle soli, ležel předmět, který tam rozhodně nepatřil: malá, dokonale vybroušená figurka z tmavého kamene, znázorňující muže s tváří, která byla až děsivě podobná Jírovu otci, jenž přitom před deseti lety zahynul při cestě za solí v horách.
Jíra se vrátil ven, na náměstí, hledaje kohokoliv, kdo by mu vysvětlil, jak se cizinec mohl dostat do zamčeného domu. Kostel svatého Jakuba Většího mlčel, jeho věž se tyčila nad střechami jako mlčenlivý svědek. Jíra znovu pohladil chladný kámen portálu a ucítil, jak se stavba pod jeho dlaní mírně zachvěla. Nebylo to zemětřesení, byl to zvuk – hluboký, hrdelní tón, který vycházel přímo z hloubi základů, kde se betonová injektáž dnešních dní ještě ani v představách nerodila.
„Viděl jsi to taky?“ otočil se na pomocníka, ale ten už stál u rohu domu a odmítal se přiblížit.
Jíra znovu vešel dovnitř. V hale se vznášel prach, který se v paprscích zapadajícího slunce točil v podivných spirálách. Figurka na stole byla pryč. Místo ní se na desce stolu objevila vlhká skvrna ve tvaru lidské dlaně, z níž vystupovala jemná, solná krusta. Jíra se sklonil blíž a ucítil vůni mořské soli, tak silnou a čerstvou, jako by byla právě vytěžena z hlubin dávno vyschlých oceánů.
„Otče?“ zašeptal a jeho hlas se odrazil od kleneb s takovou ozvěnou, jako by mu odpovídal celý dům.
V tu chvíli se ozvalo prasknutí. Jedna z ocelových výztuh, které měly dům udržet v jeho vykloněné stabilitě, se napnula s kovovým skřípěním, které rvalo uši. Jíra vyběhl ven, právě když se na fasádě mezi sgrafitovými výjevy Herkulových hrdinských skutků objevila nová, čerstvá rýha. Nebyla to náhodná trhlina. Linie kamene se pod rukama neviditelného řemeslníka začaly měnit v obraz postavy, která se vracela domů.
Když se následujícího rána Prachatičtí probudili, nenašli Jíru Heydla ani jeho pomocníka. Dům stál na svém místě, vykloněný do ulice jako zamyšlený stařec, a jeho sgrafita vypadala o něco ostřeji než dříve. Místní se dlouho dohadovali, zda Jíra utekl před dluhy, nebo zda se stal součástí vlastního majetku. Nikdo však nedokázal vysvětlit, proč je v prvním patře za jasných nocí cítit sůl z dalekých moří a proč se na atice domu pokaždé, když někdo zmizí v přilehlých uličkách, objeví vytesaná tvář, která vypadá přesně jako ten, kdo naposledy vstoupil do dveří pod erbem Rožmberků.
Kdo se dnes postaví k dioritovému portálu a přiloží ucho k chladné stěně, uslyší víc než jen hluk náměstí – uslyší dech domu, který dodnes neřekl, kam Jíru Heydla ukryl, ani co se skrývá za tou neviditelnou hranicí, kde končí historie a začíná prázdnota.