Příběh: Sanatorium O. Schneidera
„Ustupte, prosím, nechte mě k ní!“ vykřikl mladý doktor Viktor Hrubý a prudce odsunul ruku sestry, která se ho pokusila odtáhnout od keramického salonku. Jeho dlaně se třesly, když je položil na chladný povrch glazovaných kachliček. Vzduch v místnosti voněl po vlhkém jílu a starém lněném plátně, ale v tom okamžiku se k tomu přimíchal pronikavý pach ozónu, jako by právě udeřil blesk do blízkosti.
Viktor se díval do očí ženy z keramiky. Socha nad pramenem, tichá strážkyně tohoto meditačního prostoru, vypadala v šeru dopoledne téměř živá. Voda z měděných drážek stékala do bazénku s monotónním, hypnotickým šumem, který v tichu sanatoria zněl jako šeptání tisíce hrdel. Doktor Hrubý však nesledoval vodu. Sledoval prsty sochy.
Jeho pacientka, mladá šlechtična z rodiny v Praze, byla v hlubokém spánku, z něhož ji nikdo nedokázal probudit. V rukou svírala malý stříbrný klíč, který našli v její komodě, ale žádný zámek v budově mu neodpovídal. Viktor věřil, že odpověď leží zde, v tomto sálu s orientálními vzory na podlaze a barevnými vitrážemi, které rozsekaly světlo do podivných, krvavě rudých a smaragdových skvrn.
„Doktore, je to jen hlína a sklo,“ syčela sestra, ale Viktor ji neslyšel.
Přiložil ucho k keramickému tělu sochy. Právě v tu chvíli se zvuk vody změnil. Šum přestal být náhodný. V rytmu kapání začal vyvstávat zvuk, který připomínal lidský hlas, velmi hluboký a vzdálený, jako by někdo volal z dna hlubokého studně. Viktor ztuhl. Cítil, jak mu pod prsty vibruje keramika. Nebyla to vibrace budovy, ani doprava z ulicy Ke Karlovu. Bylo to pravidelné, pomalé tlukot srdce.
„Slyšíte to?“ vyhrkl a prudce se otočil. Sestra stála vtíhaná v koutě, tvář měla bledou a oči rozšířené hrůzou. Nedívala se na něj, ale na zrcadlo v nárožním arkýři.
Viktor se podíval za sebe. V odrazu viděl keramickou ženu, ale nebyla v ní pouze socha. Za ní, v prostoru, který v reálu neexistoval, stála postava muže v černém plášti. Měl na sobě oděv z doby, kdy se v Praze ještě mluvilo jiným rytmem, a v ruce držel přesně takový stříbrný klíč, jaký měl u sebe jeho spící pacientka. Muž v zrcadle pomalu zvedl ruku a ukázal prstem na jednu z dvaceti čtyř měděných drážek fontány.
Viktor bez přemýšlení sáhnuil do proudu vody. Jeho prsty narazily na něco tvrdého. V jedné z drážek, hluboko v keramickém žlabu, byl zaklesnut malý lístek pergamentu, zapečetěný červeným voskem. Jakmile ho vytáhl, voda v fontáně náhle utichla. Naprosté, hrobové ticho zaplnilo místnost.
Když se Viktor znovu podíval do zrcadla, muž v černém plášti byl pryč. Zůstala jen nehybná socha ženy nad pramenem, jejíž výraz se v očích doktora změnil z lhostejnosti v tichý, smutný úsměv.
Viktor dopis neotevřel. V tu chvíli do místnosti vběhl hlavní lékař, Ondřej Schneider, s tváří zkřivenou úzkostí. Znal každý kout svého sanatoria, ale když spatřil Viktora u fontány s lístkem v ruce, zbělel.
„Kde jste to našel?“ zeptal se Schneider šeptem, který zněl jako praskání suchého dřeva.
„V drážce fontány. Kdo to poslal?“
Schneider se nepodíval na lístek, ale na sochu. Pak pomalu zavrtěl hlavou a přikázal Viktorovi, aby místnost okamžitě opustil a nikdy se do ní v přítomnosti pacientů nevracel.
Lístek Viktor schoval do vnitřní kapsy svého pláště. Otevřel ho až v noci, v samotě svého pokoje. Na pergamentu nebyly slova, ale jen detailní nákres vnitřního mechanismu fontány a jedna jediná věta napsaná starým písmem: „Klíč neotevře dveře, ale probudí ticho.“
Když se druhý den ráno Viktor vrátil k pacientce, její ruka byla otevřená. Stříbrný klíč zmizel. Žena však poprvé po měsícech otevřela oči a s prázdným pohledem se podívala ke stropu.
„Voda přestala zpívat,“ řekla tiše.
Viktorovu zvědavost pohltila tajnost sanatoria, ale tajemství lístku zůstalo v jeho hlavě jako neukojený hlad. Do dnešního dne nikdo neví, co se stalo s tím stříbrným klíčem a proč fontána v keramickém salonku jednou zmlčala. Kdo dnes v tichosti prochází chodbami budovy, možná v šumu potrubí stále slyší ten vzdálený volání, které hledá svou odpověď v hloubce glazovaného jílu.