Příběh: Čáslav
„Zatni ty ústa, Vratislave, nebo ti je zaplátnu hlinou z hrobů!“
Křik prořízl ticho nad soutokem Brslenky a Žákovského potoka. Vratislav přestal kopat a zvedl zrak k muži, který nad ním stál v stínu románského kostela Panny Marie. Byl to správce hradu, muž s tváří jako z vysekaného kamene, jehož prsty křečovitě svíraly jílku meče. Vzduch kolem nich voněl vlhkostí, hnijícím listím a něčím kovovým, co připomínalo starou krev.
Vratislav otřásl rukama, aby se zbavil mokré hlíny. Pod nohama mu vrzal štěrk a malé kamínky, které tvořily základy dávno zapomenutých domů. Stáli na vrcholu Hrádku, na místě, kde se země zdála být tenší než jinde. Právě zde, v hlubokém výkopu, našel Vratislav něco, co tam být nemělo. Nebyl to drahokam ani zlatá mince. Byl to prsten z temného železa, vrytý do kostí, které už dávno neměly jména.
„Kdo to byl, pane? Proč je pohřben tak hluboko, že ho nikdo nenašel?“ vyhrkl Vratislav a zvedl prsten vysoko.
Správce ne odpověděl. Jen se podíval směrem k strmým svahům, které hradiště obklopovaly jako přirozené zdi. Jeho oči byly prázdné, jako by v nich nebylo nic než šedý popel. Vratislav pocítil náhlý chlad, který mu prolétl mrazivě po zádech, přestože slunce pálilo do klobuku. V tom okamžiku se z hloubky hrobového pole ozvalo tiché, rytmické škrábání. Jako by se něco pod zemí snažilo dotknout povrchu.
„Některá jména mají zůstat v zapomnění, chlapče,“ zašeptal správce a jeho hlas zněl teď zvláště dutě. „Libice byla jen začátkem. Krev bratrů nechte v zemi, jinak se vrátí, aby si dopřáli zbytek svého údělu.“
Vratislav se zasmál, ale byl to nervózní zvuk. Věřil v řád, v moc knížet a v pevnost hradeb. Vzal prsten a bez přemyslení si ho navlékl na prst. V ten moment se zvuk škrábání zastavil. Nastalo ticho tak hluboké, že Vratislav slyšel vlastní tlukot srdce v uších. Pak se z mlhy u potoka vynořila postava. Byla vysoká, oděná v troskách roucha, které kdysi muselo být bílé, ale nyní mělo barvu mokrého popela. Postava nemluvila, jen pomalu zvedla ruku a ukázala prstem na Vratislavovu ruku.
Správce hradu nehnul ani brvou. Jen odstoupil stranou a nechal Vratislava stát samotného v centru hradiště.
„Běž domů, Vratislave,“ řekl správce tónem, který nebyl varováním, ale rozsudkem. „Zítra už nebudeš muset kopat.“
Vratislav utekl. Běžel přes šíji hradiště, přes strmé srázy, až dolů k vodě, kde se mísily potoky. Cítil, jak ho prsten na prstu pálí, jako by byl rozžhavený v kovárně. Když dorazil do svého domku v podměstí, zamkl dveře a přisunul k nim stůl. Seděl v temnotě a sledoval, jak se železný prsten pomalu stahuje kolem jeho kůže. Nemohl ho sundat. Prsten se zdál být součástí jeho vlastního těla.
Když nastala půlnoc, Vratislav zaslyšel u dveří tiché zaklepání. Nebylo to prudké, ale rytmické. Tři krátké údery, pak dlouhá pauza. Pak znovu.
Vstal a pomalu přistupoval k práhům. Když vyhlédl skulínou, neviděl nikoho. Jen v prachu před dveřmi ležela čerstvá hrst hlíny z Hrádku, vlhká a černá, s vůní hřbitovů a starých hrobů. Vratislav se podíval na svou ruku a vykřikl. Prsten už nebyl z železa. Byl z kosti. A z jeho kůže začaly vy růstat drobné, šedé nitky, které se táhly směrem k zemi, jako by ho něco z hloubi návrší táhlo zpět.
Ráno ho v domě nenašli. Dveře byly zavřené zevnitř, stůl stále přisunutý k lístovním práhům. V místnosti nezůstal žádný stopa, jen jedna jed promoteda hlíny na podlaze.
Kdo dnes vyjde na návrší Hrádek, možná pocítí, jak mu v uších zní tiché škrábání, jako by někdo z hloubky země chtěl vyprávět příběh, který nikdo nesmí dopisat.