Příběh: Nosticova 6
„Kde jsi to schoval, ty blázne! Kde je ten list?!“
Hlas barona Jana Jiřího Wendlingera rozsekl vlhké ticho domu u Čertovky jako nůž. Baron stál v hlavní síni a jeho těžké boty z černého koženého materiálu zabořily do prachu. Před ním klečel starý mlynář Matěj, muž s tváří jako vysušená švestka, který v tomto domě strávil víc času než kdokoliv jiný. Matěj se netřásl, jen hleděl do prázdna, zatímco z blízkého náhonu se ozývalo monotónní, hluboké bublání vody, které v barokních zdech znělo jako vzdálený sbor mrtvých.
Vzduch v místnosti byl hustý, cítit bylo mokré dřevo, starý popel z husitských požárů, který stále přetrvával v hloubi zdí, a pronikavý pach ryb z blízkého haltýře. Baron Jan Jiří se předklonil a sevřel mlynáře za límec vyprané košile. Vzduchem se rozlehlo krátké, chraplavé zakvačení.
„Vím, že jsi ho našel v troskách lednice. Ten papír z dob, kdy zde stál jen popel a zmar. Vydej ho, nebo tě nechám v té vodě utopit!“
Matěj pomalu zvedl zrak. V jeho očích nebyl strach, ale zvlášní, mrazivý klid. Pomalým pohybem ruky ukázal směrem k vodnímu kolu, které s pravidelností srdce pohánělo strojovnu.
„Není v papíře, pane barone,“ zašeptal mlynář hlasem, který zněl jako tření kamenů o sebe. „Je v rytmu. Je v tom, jak voda naráží do dřeva. Ten, kdo rozumí písmu řeky, nepotřebuje inkoust.“
Baron vybuchl smíchem, ale byl to smích nervózní. Věřil, že v tomto domě, který neustále měnil svou tvář z mlýna na šlechtické sídlo, zůstal schován tajný spis o majetku, který mu nepatřil. Věřil v hmatatelné věci. Vstoupil do suterénu, kde se vlhkost srážela na stěnách v tlustých kapkách. Světlo jediné svíce vrhalo na stěny obrovské, tančící stíny.
Když baron vstoupil do místnosti, kde se kdysi mísily sýpky a mlýnice, zastavil se. Voda v náhonu najednou ztichla. Úplně. I když proud řeky proudil dál, zvuk zmizel. Nastalo ticho tak absolutní, až v uších začalo pískat. Baron se otočil k mlynáři, ale Matěj tam už nebyl. Dveře za ním byly zavřené a zamčené zvenku.
Jan Jiří začal panikařsky hledat cestu ven, ale vtom to začalo. Z hloubky základů, z míst, kde kdysi hořelo a kde se voda mísila s popelem, se ozval zvuk. Nebylo to bublání, ale jasný, rytmický tón, jako by někdo v hloubce domu hrál na obrovský, podzemní zvon. Tón se nesl stěnami, vibroval v kostech a rozvibroval i plamen svíce v baronově ruce.
Baron se vrhl k jedinému vývěrníku, k otvoru, kde se voda vracela do koryta. Podíval se dolů do černé hloubky a uviděl tam něco, co mu zastavilo dech. V odrazu vody neviděl svou vlastní tvář, ale tváře mužů a žen z různých dob. Viděl mlynáře v lněných rouchách a vojáky s pochodněmi. Všichni hleděli nahoru na něj a jejich rty se hýbaly v tiché, synchronizované modlitbě, kterou nebylo možné slyšet, ale kterou cítil v každém svalu svého těla.
Když ho o hodinu později našli sluhové, baron Jan Jiří ležel na podlaze v bezvědomí. V ruce svíral kousek starého, zčernalého dřeva z trosek lednice. Když se probudil, už nemohl mluvit. Zbytek života strávil tím, že sedával u okna a naslouchal šumu Čertovky. Nikdy už neřekl slovo, jen občas prsty vyťukával do dřevěného stolu rytmus, který nikdo z přítomných nerozuměl.
Mlynář Matěj zmizel téhož dne. Některý tvrdil, že utekl, jiný, že ho pohltila řeka. Jen jedno však zůstalo pravdou. Každý, kdo dnes vstoupí do domu v Nosticově ulici a v naprostém tichu přiloží ucho k chladné zdi v blízkosti vody, může slyšet ten samý rytmus, který v té době přivedl šlechtice k šílenství.
Voda v Čertovce stále nese v sobě ozvěnu tajemství, která se nikdy nenechala zapsat do knih.