Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Socha Raněný

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Socha Raněný
Smyšlený příběh

Příběh: Socha Raněný

Příběh: Socha Raněný
❧

„Ustup, Matěji, hlouběji do bláta!“ zakřičel Jakub a prudce ho strhl za rameno zpět do vlhkého zákopu. Vzduch kolem nich chutnal po železe, spáleném dřevě a hnilobě, která se lepila na jazyk jako hustý sirup. Nad jejich hlavami se nebe zbarvilo do špinavě šedé barvy a každé prasknutí vzdáleného dřeva znělo jako výstřel z blízkosti.

Matěj se přitiskl tváří do studeného bahna. Cítil, jak mu do límce vnikají drobní hmyzi a jak mu studí voda v botách. Nebyli to rytíři z písní, jen dva muži v roztrhaném plátně, kteří se snažili př přežít v místě, kde země přestala rodit cokoli jiného než smrt. Jakub, starší o tři roky, měl v očích ten zvláštní, prázdný pohled, který přichází, když člověk vidí příliš mnoho těl v příliš krátkém čase.

„Proč tu stojíme, Jakube? Proč tu jen tak čekáme, až nás někdo trefí?“ zašeptal Matěj. Hlas se mu třásl, přestože se snažil znít pevně.

Jakub neodpověděl. Jen zpevnil stisk na svém zbraně a sledoval horizont, kde se v dálce vlnily ostnaté dráty. Tyto dráty byly jako hladoví psi, kteří si do sebe chytali každého, kdo se odvážil udělat krok vpřed. V tom tichu, které bylo křehké jako sklo, se najednou ozval zvuk. Nebyl to hřmění děl, ale krátký, suchý prask.

Matěj viděl, jak Jakub ztuhne. Viděl, jak se mu tvář v jediném okamžiku vykroutila do podivného výrazu překvapení. Jakub se nepohnul prudce. Žádný výkřik, žádné prosby o pomoc. Jen pomalu, s neuvěřitelnou pomalostí, začal klesat. Jeho tělo se nezhroutilo jako pytel zrna, ale zdálo se, že v posledním boji s neviditelným nepříkem se snaží držet nad zemí.

Matěj se vrhl k němu. Prsty se mu zapletly do bláta a roztrhaného látky. Jakub měl oči otevřené, ale už v nich nebylo nic z toho prázdného pohledu. Bylo v nich něco jiného — jakýsivý klid, nebo možná jen Absence všeho lidského. Jeho ruka, s prsty křečovitě nataženými, se dotýkala země, jako by chtěl z ní vytrhnout poslední zbytek života, nebo se z ní v poslední vteřině odrazit směrem k nebi.

„Jakube! Podívej se na mě!“ křičel Matěj, ale jeho hlas pohltil vítr.

Vzpomínal na jejich domov v Novém Městě, na vůni čerstvě posekané trávy a na chladivé vodu z místních potoků. Tam, v tichu moravských kopců, se svět zdál být věčný a nezměnitelný. Zde, v tomto hálkovském blátě, se však čas zlomil. Matěj pozoroval, jak se Jakubovo tělo pomalu sesunulo k zemi, přestože v jeho pohybu zůstal jakiś zvláštní, křečovitý vzestup, jako by duše už stoupala vzhůru, zatímco maso padalo do prachu.

Když přišla pomoc a ostatní vojáci Matěje táhli pryč znojem a hlukem, zanechal za sebou jen tiché tělo, které se stalo součástí krajiny utrpení. Matěj se vracel domů s obrazem v hlavě, který ho neopustil ani po letech. Viděl v něm ono šroubovitě prohnuté tělo, ty prsty, které se zoufale zoufale držely země, a ten paradoxní pocit, že v momentě největší pádu je člověk paradoxně nejblíže k osvobození.

Vrátil se do svého rodného města, kde vzduch znovu voněl borovicemi a klidem. Ale kdykoli projde kolem místa, kde dnes stojí ticho, cítí ten chlad zákopu. Vzpomíná na Jakuba, který v onom okamžiku přestal být mužem z masa a krve a stal se tichým mementem pro všechny, kteří v podobných zákopech ztratili své jméno.

Když dnes pohledáte na bronzového muže, který se zdá padat k zemi, ale přesto v sobě nese pohyb vzhůru, nevidíte jen umělecké dílo. Vidíte ten jediný, nekonečný vteřinový okamžik, kdy se životy lámou, ale vzpomínka na ně zůstává v napětí, které nikdy nepustí.

Kdo jednou spatří ty křečovité prsty, už nikdy nedokáže zapomenout, že i v nejhlubším pádu existuje touha vznést se nad hrob.

✦
Příběh se váže k památce Socha Raněný Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)