Příběh: Řivnáč
„Zatni ty ústa, nebo ti je zaplátnu hlínou z podlahy!“ zařval Elian a prudce strhl mladého muže z kolen. Prsty mu klouzaly po hrubé kůži ramene, zatímco kolem nich v úzkém prostoru chaty tančil šedivý prach. Vzduch v místnosti byl těžký, cítit bylo vlhká zem a starý popel z ohniště, který se lepil na hrdlo.
Mladý muž, kterého jmenovali Tor, jen mlčky hleděl do prázdna. Jeho zorničky byly rozšířené a tvář bledá jako vápence. Nebyla to zbraň, co ho zastrašila, ale to, co viděl tam dole, v hlubokém údolí, kde se stříbrná řeka vinula jako zraněný had mezi strmými srázy.
„Přišli zpět, Eliane,“ zašeptal Tor a hlas se mu třesl. „Nejsou to lidé z okolních kopců. Nechodí jako my. Nechtej je vidět, nehleď dolů na skalní srázy.“
Elian znepřáznil pohled. Stáli na vrcholu hradiště, v bezpečí za valem a hlubokým příkopem, který odděloval jejich svět od propasti. Tři strany jejich domova chránily tvrdé skály, které se strmě vrhaly dolů do hloubky sta metrů. Byl to nezdobytelný hrad z kamene a hlíny. Přesto v místnosti vládlo ticho, které nebylo klidem, ale očekáváním.
Elian se odtloukl od stěny, která byla omazaná čerstvou mazanicí. Cítil pod nohama chlad zahloubené podlahy. Podíval se na proutěné pletivo stěn, které mělo držet dům v celek, ale teď mu připomínalo klec. Vykročil ven na plošinu hradiště. Slunce pálilo do kůže, ale vítr, který stoupal z údolí, byl ledový.
Když došel k okraji valu, zastavil se. Pod ním, v šedi skalních srázů, se pohnulo něco temného. Nebyl to pohyb zvířete ani člověka. Byla to šmouha, která se s neznámou rychlostí šplhala vzhůru po svislém buližníku. Bez pomoci rukou, bez zvuku, jen jako stín, který se odděluje od kamene.
„Kde jsou ostatní?“ vyrazil Elian, ale jeho hlas zněl v prázdném prostoru hradiště dutě.
Otočil se. Domy na malé plošině byly prázdné. Dveře z proutí a hlíny byly otevřené dokořán. V jedné z jám, kde obvykle spali starší, ležela jen rozbitá hliněná nádoba. Voda z ní pomalu prosakovala do země, tvoříc tmavou skvrnu. Nikde nebyl slyšet pláč dítěte, štěkot psa ani hádka sousedů. Jen ten neustálý, švihotný zvuk větru, který v lůžku řeky dole v údolí vyjíhal jako hladový vlk.
Tor stál několik kroků za ním a v rukou svíral starý křesadlo. Jeho pohled byl upřený na jižní stranu, tam, kde val a příkop tvořily jedinou bránu do jejich světa.
„Nešli pryč,“ řekl Tor tichým, bezdušným hlasem. „Oni jen přestali být vidět. Cítím je v zemi. Cítím, jak se pletivo v našich stěnách chvěje.“
Elian pocítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. Podíval se na své vlastní nohy. Stál na zemi, která měla být základem jeho bezpečí, ale teď měl pocit, že pod tenkou vrstvou mazanice a hlíny něco dýchá. Pomalu, rytmicky, v souladu s tlukotem jeho vlastního srdce.
Najednou z hloubky skalního srázu zazněl zvuk. Nebyl to křik, ale krátké, ostré cvaknutí, jako když praská suché dřevo v ohni. Elian se znovu podíval dolů. Šmouha byla pryč. Ale na samotném okraji valu, jen kousek od jeho bot, se objevila první prst. Nebyla z masa. Byla šedá, tvrdá a studená jako buližník, ze kterého bylo hradiště vytesáno.
Prst se pomalu zavrtal do hlíny valu, jako by hledal cestu dovnitř, do hlubokých jám obydlí.
Elian chtěl vykřiknout, ale v ten moment mu Tor položil ruku na rameno. Když se na něj Elian otočil, uviděl, že Tor už nemá oči. Místo nich měl dvě hladké, šedé plochy, které přesně odpovídaly barvě skal, jež je obklopovaly.
Tor se usmál, ale jeho rty se nehýbaly.
Kdo dnes vystoupí na vrchol kopce v Roztokách, najde jen ticho a kamení, které mlčí o těch, kteří se stali součástí samotného hradu.