Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Žíkovec

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Žíkovec
Smyšlený příběh

Příběh: Žíkovec

Příběh: Žíkovec
❧

„Odlož ten nůž, Vlasto, nebo nás oba pohltí oheň, který jsme rozdmýchali!“

Vlasto sevřela rukojeť bronzového nože tak silně, až jí zbělely klouby. Stála na samotném okraji akropole, tam, kde se země prudce zlomila a klesala dolů k modravé proudové řece. Vítr jí bičoval vlasy do tváře a přinášel s sebou pach spáleného dřeva a mokré hlíny. Kolem nich vřela chaosu. Muži v kůži a hrubém plátně tiskli svá těla k mohutné hradbě, která je oddělovala od neviditelného nepřítele.

Byli uvězněni na své vlastní ostrožně. Vstupní brána na severovýchodě, ta hrdá zeď z velkých kamenů, která měla být neprostupná, nyní tichým plamenem lízala dřevěné konstrukce. Vzduch byl hustý a šedý, sůl z potu pálila v očích a v uších jim zněl jen hluboký, rytmický bubnování, který nepocházel z žádného známého nástroje. Byl to zvuk, který vibroval v kostech, hluboko v hrudníku, jako by samotná země pod jejich nohama začala dýchat.

„Oni nejsou z našich valleys, Milše,“ zašeptala Vlasta a její hlas zněl cize, vyprázdněně. „Nepřišli pro naše zbraně ani pro naše zrno. Přišli pro to, co jsme zakopali pod základem té nové hradby.“

Milš se k ní vrhl a chtěl jí zbraň vytrhnout z ruky, ale zastavil se. Všiml si, že Vlasta nekouká na něj, ani na hořící bránu. Dívala se dolů, do hlubokého žlabu, kde měla stát palisáda. Tam, v šeru mezi kameny, se hýbalo něco, co nemělo tvar. Byla to jen šmouha temnoty, hustší než stín, která se pomalu plazila vzhůru po svahu, ignorujíc strmost srázu, který by žádného člověka nenechal vyjít.

„Utíkejme k předhradí!“ vykřikl Milš a popadl ji za rameno.

Vlasta se však nehnula. Její pohled byl upřený na místo, kde se vnitřní hliněné těleso hradby začalo hroutit pod žarem ohně. Právě v ten moment, kdy první velký kámen s ohlušujícím třeskem dopadl do prachu, se ticho rozlilo po celém hradišti. Oheň přestal praskat. Vítr ztichl. Zůstal jen ten podivný, dunivý zvuk, který najednou přestal být rytmem a stal se jedním dlouhým, táhlým tónem.

Lidé kolem nich přestali bojovat. Muži, kteří před chvílí křičeli a bránili bránu, prostě ztuhli. Stáli jako kamenné sloupy, s otevřenými ústy, ale bez jediného zvuku. Milš pocítil, jak mu mrazivý chlad stéká po zátylku, přestože stál v blízkosti žhavých uhlíků. Podíval se na Vlastu a v hrudníku mu zaklopalo srdce.

Vlasta už nebyla ta dívka, kterou znal. Její oči byly prázdné, bez zřáků, jen dvě černé díry, do kterých se vloupal veškerý svit dne. Pomalým, mechanickým pohybem zvedla nůž, ale neútočila. Jen ukázala špičkou čepele na hrob hradby, která se právě rozpadala. Z trosek začalo vystupovat něco, co vypadalo jako lidská ruka, ale měla příliš mnoho kloubů a kůže měla barvu starého, mokrého popela.

„Slibali, že se vrátí, až zdi ztuchnou,“ řekla Vlasta hlasem, který nebyl její, ale zněl jako sbor tisíce šeptajících hrdel.

Milš chtěl vykřiknout, zavolat o pomoc, ale zjistil, že nemůže pohnout ani prstem. Byl paralyzován, přibitý k zemi, zatímco se ta šedá hmota z trosek hradby začala rozlévat po akropole. Viděl, jak se Vlasta s úsměvem, který jí nepatřil, pustila do hloubky svahu, tam, kde dnes voda zakrývá strmé srázy. Nekřikla. Neklesala jako kámen. Prostě se rozplynula v šedi, která ji pohltila dříve, než dopadla na dno.

Když se nad hradištěm znovu rozlehlo ticho, nebylo na hradbách už nikoho. Jen popel líně klesal na zemi a vítr začal zaplňovat prázdnotu, kterou zanechali lidé, kteří zmizeli v jediném mžiku.

Kdo dnes stoupá na vrchol ostrožny nad Vltavou, možná pocítí, jak mu v zátylku mrazí, když se podívá do hlubin, které už dávno pohltila voda. Tam dole, v tichu pod hladinou, stále čeká něco, co se probudí, až znovu ztichnou zdi.

✦
Příběh se váže k památce Žíkovec Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)