Příběh: Židovský hřbitov ve Stráži
„Tady to končí, Isák, víc dál už tě neprovázím, nebo nás oba zatknou za narušení klidu mrtvých,“ zasyčel Jakub a prudce zastavil koně u okraje hustého lesa severně od Stráže.
Isák neodpovídal. Jen stál s prázdným pohledem upřeným do hloubi zeleně, kde se mezi stromy rýsovala stará zeď. Vzduch byl těžký vůní vlhkého mechu a hniloby, kterou přerušoval jen ostrý, kovový pád kapající vody z blízkého skalního převisu. Isák z koně seskočil tak prudce, až zvíře zaprdělo a ustoupilo. V rukou svíral starý svitek, který mu zůstal po otci, a oči měl červené od bezsených nocí.
V roce 1330 bylo toto místo tichým útočištěm, kde se v řadách hrobů oddělovalo svaté od svatějšího. Isák však nehledal klid. Hledal řadu, která měla být vyhrazena těm nejvyššími, levitům a kohanitům, protože věřil, že právě tam je zakopán klíč k tajemství, které mu otec před smrtí šeptal do ucha.
Jakub se zneklidněně rozhlédl. Les kolem nich zdál se stahovat, větve stromů se prohýbaly jako prsty, které chtěly dopadnout na ramena nepozvaných návštěvníků. „Vrať se, Isáku. Je to jen hlupost. Mrtví nemluví a kameny v lese nic nevrací,“ vyhrkl Jakub a položil ruku na jileč.
Isák ho ignoroval. Prošel bránou a vkročil do areálu, kde se země pod jeho botami cítila zvláštně měkká, téměř jako by dýchala. Došel doprostřed hřbitova a náhle zastavil. Ztuhl. V absolutním tichu lesa začal slyšet zvuk, který tam neměl být. Byl to rytmický, hluboký tón, připomínající údery obrovského zvonu, jenže zvuk nepocházel z nebe, nýbrž z hloubi země.
„Slyšíš to?“ vyhrkl Isák a padl na kolena.
Jakub, který zůstal u vchodu, jen zakroutil hlavou. „Neslyším nic než vítr v listí. Jsi šílený!“
Isák začal hrabat hlínu prsty. Hrabal tak zběsile, až mu pod nehty začala stoukat krev. Nehledal truhlu se zlatem ani staré knihy. Hledal bod, kde se křížily linie osudů jeho předků. V jednu chvíi jeho prsty narazily na něco tvrdého a studeného. Nebyl to kámen. Byl to kovový předmět, který v okamžiku dotyku začal vyzařovat slabé, modravé světlo, které rozprášilo šero lesního stínu.
V tu chvíli se stalo něco, co Jakub z dálky viděl s hrůzou v očích. Isák se zvedl, ale už nebyl sám. Kolem něj se začaly formovat stíny, které neměly tváře, jen obrysy postav v dávných rouchách. Stíny ho neobklopily útokem, ale v úctě. Isák stál uprostřed kruhu z mlhy a světla, zatímco ten kovový předmět v jeho dlani začal vibrovat tak silně, že mu třasly celé svaly.
„Isáku! Utíkej!“ zařval Jakub a v panice přivedl koně k útěku.
Když se Jakub ohlédl naposledy, hřbitov byl prázdný. Nebyl tam žádný Isák, žádné modré světlo, jen tiché řady náhrobků v lese. Isák zmizel bez jediného stopy, přestože z místa nevedla žádná cesta, kudy by mohl tak rychle utéct, a hřbitov byl obklopen zdí, kterou nemohl přeskákať.
Jakub se vracel do městysu s chladem v kostech. Nikdy už se do toho lesa neodvážil vstoupit. Lidé ve Stráži později vyprávěli o mužovi, který hledal pravdu v hrobích levitů, ale zapomněli zmínit, že pravda někdy vyžaduje cenu, kterou živí zaplatit svým zmizením.
Kameny v lese zůstaly. Některé z nich později zloději rozbili a použili do zdí svých domů, ale ti, kteří v nich spali, stále cítí v noci ten samý rytmický tón, který zval Isáka do hloubi země. Tajemství, které Isák našel, zůstalo zakopané hluboko pod kořeny stromů, kde stále čeká na někoho, kdo se neodvázal jen pohlédnout, ale kdo se odváží znovu dotknout studeného kovu v hlíně.