Příběh: Husův sbor v Jaroměři
„Uveďte mě k smilu, nebo mě nechte v tomhle prachu hnít!“ zakřičel Antonín a prudce odstrčil ruku muže, který ho chtěl vtáhnout z hlubokého bláta Pražského Předměstí.
Stál v šedém ranním oparu, kde se vlhký vzduch mísil s pachem čerstvě mýteného dřeva a vápna. Kolem něj se zvedaly stěny nové budovy, která vypadala jako z jiného světa – čisté linie, odvážné hrany, betonová síla, která nehledala útěchu v luskách starých katedr, ale v pravdě nového času. Byla to stavba, která měla být domovem pro tisíce lidí, kteří se sice chtěli vrátit k husitům, ale už nechtěli žít v troskách starých sporů o klíče od chrámů.
Antonín však v žádné pravdě nehledal. V kapse svého vlněného saku svíral obálku s penězi, které mu nepatřily. Byly to peníze z darů, drobné mince a papíry z tisíců rukou chudých řemeslníků a dělníků, kteří věřili, že staví něco čistého. On je jen tak držel v rukou, než je měl předat někomu, kdo s vírou obchodoval.
Zastavil se před vstupem, kde v zemi spočíval základní kámen přivezený z Husince. Ten kámen byl hrubý, temný a působil jako kotva, která celou tu moderní, lehkou stavbu držela při zemi. Antonín se na něj podíval a vtom ho zasáhl nával hezkého, ale mrazivého chladu. Vzduch kolem něj ztuhl. Zvuky stavby – rány kladiv, volání zedníků a skřípění vozů – náhle utichly, jako by někdo přislouchl hluboký tichý tón, který vibroval v samotných kostech.
V tom tichu zaslechl hlas. Nebyl to zvuk, který by přišel zvenčí; byl to šepot, který mu vzešel z chodců, z prachu na botách, z hloubi onen základního kamene. Hlas neřekl žádné slovo, ale v hlavě mu zazněl obraz: tisíce lidí v roce 1920, zástupy, které stály před starým kostelem svatého Mikuláše a žádaly o právo k modlitbě v rodném jazyce. Viděl jejich tváře, jejich naději a následné zklamání, když museli odejít do tělocvičen a do zapomenutých rohů města.
Antonín pocítil, jak mu v dlaních začíná pálit obálka. Papír byl v jeho ruce najednou horký, skoro jako by v něm hořely uhlíky. Podíval se nahoru na čisté, funkcionalistické linie sboru. Ta budova neběžela za minulostí, ale tvořila novou cestu. A on, s těmito ukradenými haléři, stál jako špína na novém plátně.
„Co tam hledáš, Antoníne?“ ozval se za ním stavitel Kubeček. Architekt měl na sobě špinavý plášť a v očích neúnavný žár člověka, který dává život své vizi.
Antonín se nepohlédl. Díval se na kámen z Husince. Cítil, jak mu z hrdla stoupá žluč a s níž neznámý pocit, který ho nutil kleknout. Nebyla to víra, kterou by znal z knih, ale náhlý, drtivý tlak svědomí, který byl silnější než strach z těch, komu peníze dlužil.
Rukou, která se mu třásla, vyndal obálku. Chtěl ji hodit do bláta, ale vteřině, než ji pustil, zahlédl v odrazu okenního skla postavu, která tam nebyla. Byl to stín muže v starém oděvu, s tváří vrásčitou jako kůra starého dubu, který na něj hleděl s hlubokým smutkem, ale i s očekáváním. Stín neukázal prstem na peníze, ale na samotný sbor, na prostor, který měl být útočištěm pro každého, kdo hledá pravdu.
S prudkým výdechem, který zněl jako pláč, Antonín obálku nepřevrátil do bláta. Místo toho ji s křečovité silou přitiskl k základnímu kamenu a vteřinu poté ji vrazil do štěrby mezi kamenem a novou maltou, kde se právě dokončovaly poslední úpravy.
Když se znovu nadechl, svět kolem něj vybuchl zvukem. Kladiva začala tlouct, zedníci křičet a vůně čerstvého betonu ho znovu obklopila. Stín zmizel. Peníze byly pryč, pohřbeny v základech domu, který měl být symbolem čistoty.
Antonín odešel z Pražského Předměstí s prázdnou kapsou a lehkým srdcem, přestože věděl, že ho za zradu čeká trest. Jen občas, když prochází kolem této budovy, zastaví a přiloží ucho k chladnému povrchu základního kamene. Říká se, že v tichých hodinách, kdy sbor prázdní, lze z jeho základů slyšet tiché tlukot srdce všech těch, kteří do stavby vložili svou naději a své nejčistší sny.