Příběh: Židovský hřbitov v Čichticích
„Tady to končí, syp mu to do hrobů, dokud hvězdy nevyhasnou!“ zařval Jakub v hloubi hrdla a s prudkým pohybem vyvrhl hrst stříbrných mincí na chladný kámen náhrobku. Kov zazvonil o pískovec, zvuk se rozlehlo lesíkem na svahu kopce Hnojnice jako ostrý bič.
Jakub stál v hustém stínu stromů, kde vzduch chutnal po vlhké hlíně a starém mechu. Prsty měl zmodralé mrazem, přestože v barokních šatech z těžkého sukna měl být v teple. Před ním stála obřadní síň, její stíny se v šeru táhly jako prsty mrtvých, které chtěly dopadnout na jeho boty.
Vzduchem se rozlil těžký, sladký pach vyhasínajícího vosku. Vedle něj stál starý Isák, muž s tváří jako vyvrásnaná kůra dubu, který se ani nepohnul. Jen zíral do prázdna, kde se mezi kameny vznášela mlha.
„Proč to děláš, Jakubu? Víš, že mrtví nevrací dluhy,“ zašeptal Isák hlasem, který zněl jako drcení suchého listí.
Jakub neodpověděl. Jen znovu sáhl do měšce a vylovil poslední mince. Nešlo o peníze. Šlo o slib, který dal před deseti lety v hluboké noci, když se v Čichticích zavřely dveře posledního domu a ticho v ulicích bylo tak husté, že ho šlo krájet nožem. Slib, že pokud se vrátí z cesty za moře, přinese zpět to, co bylo ukradeno z tohoto posvátného místa.
Právě v ten moment se stalo něco, co Isák ani Jakub nedokázali vysvětlit. Vzduch kolem nich náhle ztuhl. Zvuk větru v korunách stromů ustal, jako by někdo přiložil ruku na hrdlo světa. Z ticha se zrodil zvuk, který do tohoto lesa nepatřil — jemné, rytmické tikání hodin, přestože v okolí nebyl žádný mechanismus.
Jakub ztuhl. Podíval se na mince, které před chvílí vrhl na kámen. Stříbro už nebylo stříbro. Mince se před jeho očima měnily v průhledné krystalky ledu, které začaly vyzařovat slabé, modravé světlo. Světlo bylo tak intenzivní, že prosvítilo nápisy na starých náhrobcích z poloviny století.
„Podívej se na ten kámen!“ vykřikl Jakub a ukázal na jeden z nejstarších pomníků.
Na hladkém povrchu pískovce, kde dříve nebyl jediný znak, se začal objevovat text. Písmo nevznikalo rýjemy, ale zdálo se, že vyvěrá zevnitř kamene jako krev z rány. Písmena byla horká, až z povrchu stoupal pára. Isák přistoupil blíž, jeho dech tvořil bílé obláčky v mrazivém vzduchu.
„To není jméno,“ vyhrkl Isák a ustoupil o krok. „To je datum. Dnešní datum a hodina, v níž tu stojíme.“
Vteřinu poté, kdy Isák dočetl poslední číslici, modravé světlo z mincí vybuchlo v jediný záblesk a zmizelo. Tikání hodin utichlo. Les se znovu naplnil šumením větví a vůní hniloby. Jakub se sklonil k náhrobku, aby si text znovu přečetl, ale kámen byl opět hladký a němý. Jako by se tam nikdy nic neobjevilo.
Jen jedna věc zůstala. V dlani Jakuba, tam kde předtím držel zbytek peněz, zůstal vypálený symbol, který připomínal otevřenou bránu. Pálilo to jako žhavé železo, ale bolest byla doprovázena zvláštním pocitem klidu, jako by se v něm uzavřel kruh, který nezačal on.
Isák se na něj podíval s odporem i strachem. Věděl, že v Čichticích se některé věci nevracejí jen tak. Že za každou uznanou vinu je vykoupení, které vyžaduje svou cenu.
Jakub se rozhlédl po tichém hřbitově, po těchto kamenných strážcích zapomenutých životů. Chtěl křičet, chtěl ptát, ale v lese panovalo absolutní ticho. Zůstal tam stát, zatímco mlha pomalu pohlcovala obřadní síň i jeho vlastní postavu.
Kdo dnes vstoupí do tohoto lesíka na svahu Hnojnice, najde jen tiché kameny a šum stromů. Ale pokud přiloží ucho k pískovci v určité hodině, možná uslyší to jemné, rytmické tikání hodin, které stále odpočítává čas do okamžiku, kdy se brána znovu otevře.