Příběh: Dům čp. 29
„Tady to končí, Mikuláši, dál už tě neprovázím!“ zakřičel starý hrobník a prudce odstoupil od žulového ostění dveří, jako by se bál, že ho z domu vyskočí něco neviditelného.
Mikuláš z Heřmanic nehnul ani brvou. Stál vchíleně před domem, jehož zdi z kamene a dřeva vypadaly v šeru jako zkamenělá zvířata. Vzduchem se vznášel pronikavý pach starého sýra a vlhkého jilince, který stoupal z blízkého chléva. Mikuláš vrazil ruku do kapsy plátového pláště a prsty sevřel studený kovový klíč, který mu před týdnem nečekaně zanechali v Heřmanicích v zapívaném dopise. Klíč nepatřil nikomu z jeho rodiny, přesto byl vykován přesně pro tento zámek.
Když dveře s těžkým skřípěním ustoupily, uvnitř v síni vládlo ticho tak husté, že Mikuláš slyšel vlastní tlukot srdce. Vstoupil dovnitř a boty mu klapaly o tvrdou podlahu. V patře, kde se dřevěné trámy proplétaly v podivných úhlech, ho čekal muž. Nebyl to žádný z místních. Měl na sobě šaty z jemného pláště, které nepatřily do těchto severních krajů, a v očích nesl pohled někoho, kdo vidí věci, jež ostatní ignorují.
„Přišel jsi pro to, co nepatří času,“ řekl cizinec a ukázal prstem k rohovému kusu zdi, kde se hrázdění setkávalo s roubením.
Mikuláš neotázal. Přistoupil k zdi a uviděl tam malý otvor, v němž se třpytilo něco kovového. Byla to krabička, zapuštěná hluboko do konstrukce domu, jako by byla jeho součástí už od prvního položeného kamene. V momentě, kdy se jich prstů dotkl, celý dům otřeslo prudké zachvění. Nebyl to zemětřesení, ale spíše hluboký, hrdelní zvuk, jako by samotná stavba začala dýchat.
Cizinec se krátce zasmál, ale byl to smích bez radosti. „Tento dům není jen střechou nad hlavou. Je to kotva. Kdo z něj vyjme to, co v něm spí, rozvázal uzel, který drží ticho v této dolině.“
Mikuláš vytrhl krabičku z hloubky zdi. V tu chvíli zhasla jediná svíce v místnosti a do síně vnikl mrazivý průvan, přestože byla všechna okna zavřená. V temnotě slyšel, jak se v přízemí, v chlevu, začaly hýbat zvířata, ale nebyly to zvuky dobytka. Byly to kroky. Těžké, rytmické kroky někoho, kdo nemá nohy, ale tlouče o zem něčím tvrdým a kovovým.
„Kdo jsi?“ vyhrkl Mikuláš a ustoupil k východní stěně, kde bylo dřevo odhalené a syrové.
Muž v patře už nebyl. Místo něj tam stála pouze prázdná židle a na stole ležela otevřená kniha, jejíž stránky se samy převracely v neviditelném větru. Mikuláš se rozběhl k východu, k žulovému ostění, které mu před chvílí připadalo jen jako kus kamene. Teď však cítil, jak ho žula pálí chladem do dlaní, když se snažil vykopnout dveře dokořán.
Venku, v tichu Heřmanic, se nic nezměnilo, jen obloha nad domem získala podivný, fialový nádech. Mikuláš se ohlédl zpět na dům. V oknech patra viděl stíny, které se nehýbaly v souladu se světlem. Byly to postavy, které tam nebyly před minutou, a nyní tam stály nehybně a hleděly na něj.
V krabičce, kterou držel v ruce, nebyl žádný poklad. Byl v ní pouze jediný kus pergaminu s nápisem, který Mikuláš nedokázal přečíst, protože písmena se neustále měnila a přelévala jako rtut. V tu chvíli zevnitř domu ozval se hlas, který nezvukěl jako lidský, ale jako skřípání dřeva o kámen. Volal jeho jméno.
Mikuláš utekl směrem k Dětřichovu, ale pocit, že ho dům stále sleduje, ho neopustil. Každý krok pryč byl jako přetrhané pouto. Věděl, že v momentě, kdy vytrhl tajemství ze zdi, se v Heřmanicích otevřelo něco, co už nikdy nepůjde zavřít.
Když se dnes podíváte na žulové ostění dveří domu číslo 29, možná uvidíte v kameni drobné praskliny, které připomínajíy křik. A když v tichu zmlknou ptáci, uslyšíte z patra tichý, rytmický zvuk, jako by někdo v hloubi dřevěných stěn stále hledal svou ztracenou krabičku.