Příběh: Hornický skanzen Mayrau
Kladivo upadlo do kovu, ne do skály. Zvuk nezněl tupě, jako u slatiny, ale vysoko, zvonivě, jako by hlubina pod Homolí neměla kosti z kamene, ale žily z železa.
Kuneš z Vinařic zastavil dech. Ruce mu bolely od drtivé vlhkosti, nechlapené dřevo těžkého kladiva mu klouzlo v dlanech. Vedle něj Jakub, syn bratra, upřel oči do děry ve stěně, kterou právě prolomili. Světlo tlumiče, mazaného jilmovým tlukem, tančilo na vlhkých pramenech, co kapičkovatě stékaly po černé uhlí. Vonělo po železitých vodách, po starém dříví a po něčem sladkém, co připomínalo zhynoucí jitro.
— Nehle, strýci — šeptal Jakub, prst natáhnul do šíry, kam se světlo netrhalo. — To není žíla. To je... kladka.
Kuneš přiklonil hlavu. V úzkém probojení, kde vzduch stál a tlačil na uši, viděl to taky. Hladký, VALCOVATÝ předmět včleněný v uhlí. Ne rudu, ne pyrit. Kov, který nelze těžebním železem nikoliv, ale je třeba ho lít. A přesto ležel v hornině, která ležela nesmírně dlouho, dřív než kladenské lesy znely sekačkami, dřív než první panna z Vinařic nesla víno na hrad Kladno.
— Nikdo sem nešel — zamumlal Kuneš, hmatem ověřujíc pevnost opory. Dubový prám, co včera ještě kvakal, dnes nehybnul ani o vlas. — Tady nejsou stopy. Žádné díry po vrtáku. Žádné jámky po výbušnině. Jen hlína, uhlí a... tohle.
Položil kladivo. Vzal kladívko a žílu. Úderem odlopil kousek uhlí od předmětu. Žíla nezkrousila, nepraskla. Zvněla. Čistý, dlouhý tón, co se roznesl štolami, vyrazil ze stěn, probudil spící prach v základech, donutil pramen Týneckého potoka u vrchu zmrazit v pahorku.
Jakub se pokřivil. — Co to je?
— Nevíme — odvětil Kuneš, a v hlasu mu nebylo strachu, ale ta tmavá, těžká radost, co poznávají jen ti, kdo dlouho hledají a najdou něco, co by mělo zůstat skryté. — Ale víme, co děláme. Zakrýváme to. Dnes. Hned.
Pracovali v tichu, jen dýchání a škrábání lopat v hlíně. Nasypali probojení, utloukli hlínu, položili novou oporu. Kuneš vytrhl z kapsy koženou pytel a vložil dovnitř kus chleba, slaniny, suchý hrozinek. Pak sundal z krku kosovku s medvědím zubem a položil ji na vrch nasypu.
— Proč? — zeptal se Jakub, klečíc v temnotě, kde tlumič chrlil poslední kouř.
— Protože kdo to sem dal, věděl, že se to najde — řekl Kuneš, zatímco už zavíral závěs z kůží, co odděloval jejich svět od té díry. — A kdo to najde, musí vědět, že tady už někdo byl. A že nešel prázdný.
Vystupovali dlouho. Štolna pod Homolí se zúžila, pak se zase rozprostřela, dýchala studena, kapala. Když vyběhli k pramenu, slunce už lítalo nízko nad kopcem, záda jim hořely, dlaně byly krvavé a černé.
Nikdo se nedozvěděl. Ani šichtař, ani bergmajstr, ani kněz z Týnice, kdo přišel požehnat nový důl. Kuneš mlčel. Jakub taky. Ale v noci, když vítr foukal z vrchu Homole dolů k rybníkům, Kuneš někdy vstával, usedl u okna a poslouchal. Neslyšel vítr. Slyšel ten tón. Ten zvonivý, kovový tón, co přicházel z hlubiny, jako by hora bije srdce z oceli.
Dnes, když ve skanzenu Mayrau jdete po těch třinácti metrech štole v kopci Homole, kde stojí stroje Ringhoffer, Robert a Koepe jako zubata zvířata uspaná v řetězech, zastavte se u třetí opory. Položte ruku na dubový prám. Je studený. Ale pokud tam necháte dłoň na chvíli déle, než je slušné, začnete cítit jemné, neustálé pulzování. Ne od ventilátorů. Ne od dopravníku.
Je to srdce hory. A pořád bije v taktu, který zná jen Kuneš a ten, kdo tam tu kladku položil dřív, než byl čas.