Příběh: Liegiosserův mlýn
„Takhle to být nemůže, ty vyoutraný mlynářský synu! Moje voda teče do mých stok, ne do tvého kola!“ Jakub Krčín svalil svou těžkou botu do bláta a tvářem zrudlý křičel tak hlasitě, až se z rybníka Mnich vyletěli všichni žabáci.
Matěj, mlynář s tváří rozvráskanou jako kůra starého dubu a očima, které neustále blikaly v jakemsi vtipu, jen pomalu přejel dlaní po hrubém zrnu mouky na svém zástěře. Vzduch kolem nich voněl vlhkým dřevem, čerstvě mletým obzernem a studenou vodou Bezdrevského potoka, která s tichým syčením unikala mezi kameny.
„Pane šlechtici, voda je jako láska,“ odpověvěl Matěj klidným hlasem a lehce se naklonil, „kdy ji příliš svazujete do kanálů, začne hledat cestu jinudy. Příroda má své vlastní zákony, kterým se ani ten nejmocnější pán nevyhne.“
Krčín, který právě dokončil svou lstivou stoky, aby odvedl vodu pryč od netolických mlýnů, se ušklíbl. Byl to muž, který věřil, že svět lze přepsat inkoustem na mapě a hloubit jej lopatami. Matějův mlýn se v té době chvějal v základech, protože voda v náhonu klesala a kolo se otáčelo pomalu, jako by bylo unavené z dlouhého spánku.
„Tvá filozofie mě nezajímá, Matěji. Zajímá mě, proč tvé kolo najednou běží jako ošíleně, přestože moje stoka je otevřená a suchá jako letní cesta do Prachatic!“ zakřičel Krčín a ukázal prstem na dřevěné lopatky, které s mohutným pleskáním bičovaly hladinu.
Matěj se tajemně usmál a pozval pana šlechtice do vnitřní části mlýna. Uvnitř panoval polostín, který prořezovaly paprsky světla tančící v mraku jemného prachu. V koutě stál masivní stůl, na kterém stál hliněný půlhrnc s tekutinou, která měla barvu jantaru a mírně v ní bublala.
„Je to starý trik z cestovních zápisníků, pane Krčínu,“ šeptal mlynář. „Voda v našem potoce není obyčejná. Je v ní ukryt duch Netolic, který nesnáší, když ho někdo vězní v rovných rýhách. Pokud mu člověk nabídne správný obětin, voda sama přeskočí vaše zdi a vráti se k tomu, kdo ji ctí.“
Krčín, veden zvědavostí i mírnou pýchou, že by mohl ovládnout i takovou tajemnost, se neudržel. „A co je to za lék v tom hrnci? Nějaký olej, který vodu láká?“
„To je speciální mlynářskýtinktura,“ odpověvěl Matěj a nalil mu plnou číši. „Uvolňuje mysl a dovoluje vidět proud vody i tam, kde není. Pijte, pane, a uvidíte, jak se voda vrací.“
Šlechtic neváhal a vypil vše jedním houlkem. Vteřinu poté vycenil zuby, protože tekutina chutnala jako směs starého sýra, pálivého pepře a něčeho, co připomínalo mokré kopyto. Matěj ho pak s úctou doprovodil k oknu, odkud byl vidět náhon.
„Podívejte se, pane! Vidíte ty stříbrné rybičky, které tančí proti proudu? To jsou poslovci vody!“
Krčín se předklonil, zkoumal hladinu a vtom se mu v hlavě rozlehlo. Tinktura totiž nebyla žádným lékem na vidění vody, ale silným odvaru z bylin, které způsobovaly zvláštní pocit lehkosti v hlavě a mírné závratě. Zatímco šlechtic bloudil pohledem a snažil se zachytit ony tajemné rybičky, Matěj s nenápadnou zručností přisunul k oknu malý pákový mechanismus, který mlynář v noci tajně vybudoval.
Tímto zařazením Matěj v tajnosti otevřel zapomenutý starý přítok, který Krčínova stoka přehlédla. Voda s prudkým syčením vnikla zpět do náhonu a kolo se roztočilo s novou silou.
„Vidíte? Voda se vrátila! Je to zázrak!“ vykřikl Matěj.
Krčín, mírně omámený a zmatený, jen přikývl. Byl tak ohromen tím, že se voda „sama“ vrátila, že zapomněl kontrolovat své stoka. Odešel z mlýna s pocitem, že mlynářovska magie je silnější než jeho inženýrství.
Matěj se opřel o zdivo svého domu a díval se za odcházejícím šlechticem. Věděl, že voda je líná a hledá si cestu, ale s trochou lsti a správnou bylinkou v hrnci ji lze přesvědčit k poslušnosti mnohem snadněji než s hrozbami.
Když dnes lidé procházejí kolem starých zdí v centru Netolic, možná slyší v šumu potoka pod rybníkem Mnich tiché smíchy. Je to zvuk mlynáře, který věděl, že nejlepší způsob, jak vyhrát spor s mocným pánem, je nechat ho věřit ve zázraky, zatímco člověk sám tichounce hýbe s páky v pozadí.