Příběh: Křížová cesta Chudčice
„Tady to končí, Matěji, dál už tě neprovázím,“ vyhrkl starý vrchní z usedlosti, zatímco mu z třesoucích se rtů unikl prudký vydech. Prsty mu křečovitě svíraly rukojeť holi a pohled měl upřený na první z čtrnácti kapliček, které se v šeru začaly rýsovat proti obloze. Vzduch kolem nich byl hustý, nasycený vlhkostí z blízké přehrady a těžkou vůní rozkvétajících jírovců, které tvořily nekonečný, zelený tunel.
Matěj, mladý muž s tváří zrudlou od cesty a prachem z chudčických cest v záhybech šatů, jen zamával rukou. Nechtěl slyšet o žádných předsudcích ani o starých pověstech, které si šeptali lidi v hospodách. V kapse měl dopis, který mu změnil život, a v srdci palčivou potřebu najít odpověď. Cesta, kterou právě začal stoupat, byla nová, čerstvě vybudovaná z peněz nejbohatších hospodářů, ale i přes ten nový kámen z ní sálal chlad, který nepatřil do červnového odpoledně.
Když Matěj přišel k páté kapličce, kde už cesta opustila obec a vstoupila do hlubokého stínu Podkomorských lesů, zastavil se. V tichu lesa slyšel jen vzdálené volání ptáků a vlastní zrychlený dech. Najednou však vnímal něco dalšího. Byl to zvuk, který neměl smysl – jemné, rytmické cinkání kovového řetězu o kámen. Zvuk přicházel z hloubi lesa, přesně z místa, kde cesta stoupala prudce vzhůru k vrcholu.
Zatuhla v něm krev, když uviděl postavu. Stála u jedné z kaplí, zády k němu, v dlouhém černém plášti, který v šeru vypadal jako rozlitý inkoust. Postava se nehýbala, jen pomalu zvedala ruku a dotýkala se obrazu v nikši. Matěj udělal krok vpřed, vrzal pod ním suchý chvůst a praskání větviček znělo v tom tichu jako výstřely.
„Kdo jste?“ zakřičel, ale hlas se mu zlomil.
Postava se pomalu otočila. Neměla tvář, jakou by Matěj mohl popsat. Místo obličeje byla tam jen mlha, šedivý opar, který se neustále přeléval, jako by v něm vířil kouř z dávno vyhaslých ohňů. V rukou držela starý, zrezivělý klíč, který s neuvěřitelnou precizností vracela do rytmu onoho cinkání. Neřekla ani slovo, jen ukázala prstem směrem nahoru, k místu, kde se cesta ztrácela v hustém listoví.
Matěj pocítil náhlý, mrazivý proud vzduchu, který mu projel mísí až do pat. Bez rozmyšlení vyrazil vpřed, hnal se skrze alejí, stoupal prudce vzhůru, kde se stromy stávaly staršími a jejich koruny se spletaly do nepropustného stropu. Chtěl tu postavu dopadnout, chtěl vědět, proč ho sem přivábila. Cestou minul studánkovou kapli Panny Marie Pomocnice. Zastavil se na vteřinu, aby si opláchl tvář v ledové vodě pramene. Voda byla tak čistá, že v ní viděl své vlastní oči, ale když se podíval za sebe, nikde nebyl žádný plášť, žádná mlha, jen prázdná cesta a ticho, které až bolelo v uších.
Když konečně dorazil na vrchol, k místu zvanému U Tří křížů, slunce už klesalo za obzor a barvilo oblohu do krvavě červena. Stál tam, kde kdysi stála stará kaple, kterou smazal dekret císaře Josefa. Vzduch zde byl jiný, cítil v něm pach starého dřeva a zapomenutého času. V místě, kde měla být postava, však našel pouze jednu věc.
Na zemi, přesně v místě, kde se křížily stíny tří velkých křížů, ležel onen zrezivělý klíč. Matěj ho zvedl. Kov byl ledový, přestože kámen pod ním byl vyhřátý letním sluncem. V tu chvíli si uvědomil, že klíč nepasuje do žádných dveří, které by v této oblasti existovaly. Byl příliš starý, příliš masivní.
Když se Matěj ohlédl zpět na cestu, kterou právě vystoupal, uviděl v dálce, hluboko v lesích, malý šedivý oblačko mlhy, které se pomalu vracelo dolů k Chudčicím. Matěj nikdy nezjistil, co ten klíč zamykal a kdo mu ho předal, ale zbytek života strávil každou Květnou neděli tím, že stál na vrcholu a hledal v lese dveře, které nikdo jiný neviděl.
Klíč stále leží v rodinném archivu, ale nikdo z potomků neodvážil znovu vystoupit cestou v čase, kdy lesy začínají šeptat.