Příběh: Křížová cesta ve Šluknově
„Kde jsi to našel, Antone? Kdo ti pomáhá s těmito kameny?“
Anton Drössel neodpověděl. Pouze utřel si zpocené čelo hrubým plátnem a znovu zvedl těžký pískovcový blok. Vzduch kolem něj voněl vlhkou čedičovou skalou a čerstvým vápnem. Šluknovské kopce byly v roce 1738 tiché, jen občas proletěl pták nebo v dálce zapívali v pivovaru, kde Anton našel svůj nový domov a klid. Ale on nehledal klid. Hledal způsob, jak splnit slib, který kdysi v putování za prací položil nebesům.
Pracoval sám. Dny i noci. Místní ho viděli stoupat na vrchol s nářadím, které mu už dávno vyteklo z rukou, a přesto se z nahoře ozýval rytmický zvuk kladiva narážejícího do kamene. Když se mu k dílu přidal Tobias Fürlich, našli Antona v hlubokém transu. Stál u jedné z budoucích kapliček a mluvil k něčemu, co tam nebylo.
„Oni chtějí, aby to bylo přesně takto,“ šeptal Anton a ukázal prstem do prázdna. „Každý krok musí být bolestí a nadějí zároveň. Podívej se na ty skály, Tobiaši. V nich je zakódován řev, který utichl před tisíci lety.“
Tobias se zamračil. Viděl jen šedý kámen a prach. Přesto ho v Antonově hezkém, ale vyčerpaném obličeji bylo něco, co ho nutilo pomáhat. Společně s dalšími muži začali vytesávat grotty hluboko do skalního podloží. Práce v čedičové skále byla krutá. Ruce krvácely a nástroje se tupily v řádu hodin. V jednu z nocí, když měsíc svítil tak jasně, že stíny kapliček vypadaly jako skuteční lidé, se stala věc, kterou v Šluknově vyprávějí dodnes, ale nikdo ji nedokáže vysvětlit.
Anton se vrátil z hluboké jeskyně, kde tvořil prostor pro svatého Petra. Byl bledý jako vápno, které používal k spojení kamenů. V rukou svíral malý, vyřezaný kousek dřeva, který vypadal jako fragment starého kříže, přestože v okolí nebyl žádný starý kříž, který by mohl zhnít.
„Slyšel jsem je,“ vyhrkl Anton a hlas se mu třásl. „V hrobové komoře. Nejsme tu sami. Někdo tu už byl, Tobiaši. Někdo, kdo čekal, až tento kopec znovu zasvětíme.“
Tobias se zasmál a řekl, že je to jen únava z těžké práce. Ale té noci, když procesí pomalu stoupalo k vrcholu, stalo se něco zvlástrangeho. Jakmile dopředu vyrazil první kněz, vzduch kolem nich ztuhl. Teplota prudce klesla, přestože byl červenec a slunce pálilo do zad. V momentě, kdy dopředu vstoupili do prostor Getsemanské zahrady, všichni přítomní ztuhli v naprostém mlčení.
Anton stál uprostřed cesty a hleděl na své ruce. Byly čisté. Ale vteřinu poté, jak se dotkl jedné z kapliček, začal z kamene vyvěrat čirý, ledový proud vody, který netekl dolů k městu, ale proti všem zákonům přírody stoupal vzhůru po stěně kaple, až zmizel v oblacích. Lidé z procesí vydechli v úžasu. Voda chutnala po soli a starých slzách.
Když se voda po několika minutách přestala lít, Anton Drössel už nebyl tím samým mužem. Přestal mluvit o lidech a začal mluvit o čase. Tvrdil, že cesta, kterou postavil, není jen cestou k vrcholu kopce, ale branou, která spojuje toto místo s jiným, vzdáleným světem, kde bolest končí.
Několik let poté, když byla cesta konečně vysvěcena, Anton zmizel. Nebylo tělo, nebyl dopis, nebyla stopa. Někteří říkali, že ho pohltila jedna z grott, jiní, že prostě odešel tam, kam ho zvala ta nevysvětlitelná voda.
Zbyl jen kámen. A tajemství, které v sobě nese. Kdo dnes stoupá po těch čtrnácti zastaveních, občas pocítí ten samý mrazivý chlad, i když je venku horké léto. A pokud se v tichu zastaví u kaple Božího hrobu a přiloží ucho k chladné stěně, možná uslyší rytmické tloučení kladiva, které nikdy nepřestalo pracovat na něčem, co lidské oko nevidí.
Ten zvuk stále vyvábá z hloubky čedičové skály, jako by Anton stále čekal, až někdo z nás najde klíč k bráně, kterou kdysi tak sbojíle postavil.