Příběh: Obelisk se sochami
„Knělejte dál na ty své války, Antone, ale kámen nezná žádného císaře!“
Jakub tloukl dlátem do tvrdého pískovce tak silně, až mu z vibrujících rukou vystřelily jiskry. Prach mu zaslepoval oči a v nose cítil pronikavý, kovový pach mokrého kamene, který se mísil s vůní rozkvétající jabloňové zahrady za usedlostí číslo šest. Stál v centru svého vlastního světa, obklopený čtyřmi postavami, které teprve začínal vyvazovat z hmoty. Každá z nich měla představovat jiné období roku, ale pro Jakuba to nebyl jen úkol. Byl to boj o čas.
Anton Knittel stál kousek za ním, opřený o hůl, a sledoval každý pohyb jeho dláta. Vzduchem se vlnily zprávy o Napoleonových vojskách, o hřmění děl a o rozpadajícím se starém světě. V Rožmitále se však zdálo, že čas zastavil. Zde, v údolí pod Broumovskými stěnami, se budoval pomník, který měl být věčný, zatímco vše ostatní kolem nich hořelo.
„Chci, aby ty sochy dýchaly, Jakube,“ hřímal Knittel a ukázal prstem na postavu zimy, která měla v rukou mrazivý proud. „Chci, aby každý, kdo se na ně podívá za sto let, věděl, že jsme tady stáli, i když se svět kolem nás řítil do propasti.“
Jakub se zastavil a otřel si čelo špinavou rukou. Podíval se na obelisk, ten špičatý prst ukazující k nebi, který měl být středem tohoto kamenného kruhu. Věděl, že Knittel nehledá jen krásu. Hledal kotvu. Muž, který vložil veškeré své prostředky do tohoto díla, se snažil zakletit svou existenci do hmoty, aby ho zapomnění nespolo.
„Víte, co je nejhorší na věčnosti, pane Knittli?“ vyhrkl Jakub a znovu přiložil dláto k tváři jarní sochy. „Že kámen nemá srdce. Můžete do něj vytesat největší bolest i největší radost, ale on zůstane chladný. I když ho polibá slunce, uvnitř zůstane ledem.“
Knittel neodpověděl. Jen mlčky sledoval, jak Jakub s precizností šíleného řemeslníka vyhlazuje linie šatů a jemné vrásky na obličejích ročních období. Byla to doba, kdy se lidé báli zítřka, a proto se zoufale chytali včerejška. Každý úder kladivem byl jako tlukot srdce, které odmítalo přestat bít.
Když byla práce skoro u konce, stala se věc, která změnila rytmus jejich rozhovorů. Jakub zjistil, že jeden z bloků kamene, určený pro postavu léta, má v hloubi trhlinu. Nebyla vidět na povrchu, ale v hloubce se táhla jako nevratná chyba. Pokud by do ní dláto zapadlo příliš hluboko, socha by se rozpadla na tisíce kousků.
„Musím to přepsat, změnit tvar, jinak to praskne,“ řekl Jakub s úzkostí v hlase.
„Ne,“ odpověděl Knittel tichým, ale neústupným hlasem. „Nechte to tak. I ta trhlina je součástí pravdy. Nic není dokonalé, ani naše paměti.“
Jakub tehdy poprvé uviděl v panu Knittlovi něco víc než jen bohatého zadavatele. Viděl v něm člověka, který přijal svou vlastní konečnost. Sám Jakub vložil do kamene tajemství, které nikdo z okolí netušil. Do základny obelisku, tam, kde ho nikdo neuvidí, vyvrtal malý otvor a vložil do něj lístek papíru s jménem ženy, kterou miloval, ale kterou mu společenský stav nedovolil vzít si za manželku. Věřil, že dokud bude stát tento pomník, její jméno bude v bezpečí.
Čas však běžel dál, lhostinně a krutě. Napoleonovy války utichly, generace se střídaly a zahrada za usedlostí číslo šest začala pomalu zapadat tichem. Obelisk zůstal stát jako osamělý strážce, ale sochy čtyř ročních období, ty dýchající postavy, které měly vyprávět o Knittlově touze po věčnosti, jedna po druhé zmizely. Buď je odnesl čas, nebo je pohltila zem a zapomnění.
Dnes tam stojí jen samotný kámen, špičatý prst směřující k obloze, obklopený prázdnotou, kde kdysi byly tváře jara, léta, podzimu a zimy. Kdo tam dnes vstoupí, uvidí jen ticho a prázdná místa v trávě, kde kdysi stál lidský osud vytesaný z pískovce.
Kdo však přiloží ucho k chladnému povrchu obelisku, možná uslyší ozvěnu dláta a šepot jména, které v hloubi kamene stále čeká, až ho někdo znovu najde.