Příběh: židovský hřbitov v Novém Bydžově
„Tady to končí, Isák, víc už k vám nikdo nepustí!“ zakřičel strážný u městské hradby a prudce přiložil ruku k jílku meče.
Isák se zastavil. Vzduch kolem něj byl hustý, prosycený pachem vlhkého pískovce a blízkým hrozivým tichem, které se v roce 1520 v jižní části Nového Bydžova rozprostíralo jako neviditelný plášť. V rukou svíral těžký dřevěný trhes s předmětem, který nesměl spatřit žádné oko z vnějšího města. Cítil, jak mu pod prsty vibruje hrubé dřevo, a v uších mu stále zněl šepot starších z komunity, kteří mu přikázali, aby toto tajemství uložil tam, kde už nikdo nebude hledat.
Krok za krokem stoupal po svažitém terénu. Země pod nohama byla měkká, téměř houbovitá, a s každým došlapem z ní stoupala vůně staré hlíny a rozkladu, která se mísila s ostrým pachem blízkého potoka. Isák se nedíval na hradby, které ho oddělovaly od zbytku světa. Díval se jen před sebe, kde v šeru začínal vznikat prostor pro první mrtvé.
Zastavil se u místa, kde byla země nejvyšší. Vtom ho zasáhl chladný průvan, přestože byl vzduch nehybný. Zvuk, který následoval, nebyl lidský. Byl to tichý, kovový skřípot, jako když někdo táhne těžký kámen po skle. Isák ztuhl. Otočil se, ale za ním byla jen prázdnota a dálka městských hradeb. Když se však znovu podíval dolů, uviděl v hlíně stopu. Nebyla to stopa boty, ale hluboký rýhovaný žlab, jako by někdo přetáhl po zemi obrovský, těžký kousek pískovce, ačkoliv v celém tomto nově založeném prostoru ještě nestál jediný náhrobek.
S prudkým pohybem Isák začal vykopávat jamku. Ruce se mu třásly, ne ze strachu, ale z napětí. Do hloubky lopatky uložil předmět zabalený v lněném plátně. Byla to stará kniha, jejíž stránky byly ztuhlé a sčernalé, psané jazykem, který už v té době málokdo plně rozuměl, ale každý z nich v hloubi duše cítil jeho moc. Jakmile Isák zasypal díru a přitlačil na ni nohama, ozvalo se tiché, spokojené zasyčení, jako by samotná země vydechla.
V ten moment se zpoza jedné z budoucích hranic hřbitova vynořil muž. Měl na sobě šaty, které vypadaly, že pocházejí z jiného století, nebo snad z jiného světa. Jeho tvář byla šedá jako pískovec a oči mu neblikaly. Muž nepromluvil, pouze ukázal dlouhým, kostnatým prstem směrem k východu, kde se v dálce rýsoval obrys budoucího města.
Isák se pokusil vykřiknout, ale hlas mu uvízl v hrdle. Cítil, jak mu z mrazu mrznou prsty, a když se znovu podíval na místo, kde předvteřinou stál cizinec, byla tam jen hluboká, čerstvá rýha v zemi. Byla přesně taková, jakou zanechal ten neznámý kovový skřípot.
Vrátil se do židovské čtvrti, kde se v malých roubenkách tísnili lidé, ale už nikdy nemohl zapomenout na ten pocit, že v Novém Bydžově není jedinou věcí, která hlída tajemství v zemi. Předmět, který tam zakopal, měl zůstat skrytý navždy, přikrytý vrstvami hlíně a stovkami budoucích náhrobků. Isák věděl, že ten šedý muž nebyl z tohoto světa, ale byl to on, kdo hřbitov skutečně „založil“ dříve, než stihli přijít první kopáči.
Dnes tam stojí tisíců pískovcových desek, obrácených k východu, jako by čekaly na signál. Kdo se však v tichu projde mezi těmito kameny a přiloží ucho k zemi v té nejvyšší části, možná stále uslyší ten samý kovový skřípot, který Isák slyšel před staletími. Něco v hloubce stále putuje a hledá cestu k povrchu, aby si vyzvedlo to, co tam bylo uloženo v roce 1520.