Příběh: Hradsko
„Ustupte od bran, nebo vám krev zateče do bot!“ zařval Bořivoj a sevřel ržavý meč tak pevně, až mu zbělelly klouby na prstech. Před ním v mlze hradiště Canburg stála skupina mužů v cizích, těžkých zbrojích. Vzduch kolem nich voněl spáleným dřevem a mokrým pískovcem, který pod nohama kluzal a hrozil srazit kohokoli do hlubokého srázu nad řeku Pšovku.
Frankové sice spálili okolní vési a zničili úrody, ale tyto masivní zdi, široké jako čtyři muži v řadě, zůstaly stát. Bořivoj cítil, jak mu v hrudi tluče srdce jako uvězněný pták. Pohledy cizinců nebyly plné hněvu, ale zvláštního, hladového očekávání. Jako by nehledali vítězství nad lidmi, ale něco, co bylo ukryto hluboko v zemi pod nohama Pšovanů.
„Odejděte odsud, vy cizí psi!“ plivl Bořivoj do prachu.
Vůdce útočících, muž s chladným pohledem, jen pomalu zvedl ruku a ukázal směrem k nejvyššímu bodu náhorní plošiny, kde stál velmožský dvorec. Neřekl ani slovo. Jen krátký pokyn a Frankové začali ustupovat. Odcházeli v tichosti, bez boje, jako by už věděli, že jejich práce je hotová, i když hradby neprolomili.
Bořivoj zůstal stát na hrobě svých spojenců, zatímco slunce se s trháním propadalo za strmé pískovcové stěny. V hradišti zavládlo ticho, které nebylo pokojem, ale spíše vyčkáváním. V noci se z oblasti žertviště ozval zvuk, který nikdo z přítomných neuměl pojmenovat. Nebyl to křik ani zpěv, spíše hluboké dunění, které vibrovalo v kostech a rozvibrovalo hladinu vody v hliněných nádobách.
Když se ráno mlha rozpršila, Bořivoj našel svou sestru Miloslavu stát u okraje srázu. Dívala se dolů do hlubokého dolu, kde se v šeru míhala řeka. Její šaty byly roztrhané a bosé nohy zčernalé od popela.
„Slyšíš to?“ zašeptala, aniž by se na něj podívala.
„Nic neslyším, Milo. Jsou pryč. Vyhráli jsme,“ odpověděl a položil jí ruku na rameno.
Miloslava se prudce odtrhla. Její oči byly prázdné, jako by z nich vyprchalo vše živé. „Neodešli. jen otevřeli dveře. Teď jsou tady s námi, i když je nevidíš.“
Během následujících dnů se hradiště změnilo. Lidé přestali mluvit. Muži seděli u ohňů a zírali do plamenů, aniž by jedli. Děti přestaly hrát si v uličkách mezi domy. Každý, kdo vyšel na hradby, tvrdil, že cítí na zádech ledový průvan, i když bylo horké léto. Bořivoj se snažil udržet řád, ale cítil, jak se pod ním hroutí samotná země.
Jedné noci zmizela Miloslava. Nezbyl po ní žádný stopa, jen rozvržený náramku z modrého skla, který našli v prachu u bran, kterými Frankové kdysi odešli. Sklo bylo roztříštěné na tisíc drobných kousků, přestože kolem nebyl žádný kámen, který by mohl způsobit prasknutí.
Bořivoj lambařil nocemi po hradbách a hledal stopu jejího únosu. Jednou z takových nocí, když měsíc stál nejvýše, spatřil u spodního srázu postavu. Stála v naprostém klidu a dívala se nahoru. Byla to Miloslava. Její tvář byla v měsíčním světle bílá jako pískovec.
„Slez s tych zdí, Milo! Jdu pro tebe!“ vykřikl a začal zběhat prudký svah.
Když však doputoval k místu, kde ji viděl, našel jen prázdný prostor a ticho, které ho obklopilo jako studená plášt. Vzduch zde však stále voněl po spáleném dřevě, přestože od útoku Franků utekly měsíce a v hradišti už dávno nehořel žádný velký oheň.
Bořivoj se vrátil nahoru, ale hradiště, které kdysi bylo domovem, se mu zdálo cizí. Lidé ho obcházeli, jako by už nebyl jedním z nich. Cítil, že něco z tohoto místa už nikdy neodejde.
Dnes tam rostou jen lesy a zbyly jen stíny starých valů, ale kdo tam vstoupí v tichosti, možná uslyší šepot, který nepatří žádnému z živých. Země v Hradsku stále uchovává tajemství o tom, co cizinci skutečně probudili, a kdo z obyvatel hradiště zůstal v hloubce pískovců navždy uvězněn.