Příběh: Merhautova čp. 931
„Tady to končí, pane Vágner, dál už vás pustit nemohu,“ zasyčel domovník a pevně sevřel železnou bránu, která oddělovala hluk brněnské ulice od ticha vnitřního dvora.
Viktor Vágner se nepohnul. Díval se skrz mříže na bílé stěny, které se zvedaly do výšky šesti pater s chladnou, až přísnou přesností. Právě v tomto domě, v tomto novém zázraku z betonu a skla, zmizela jeho sestra Elenora. Před třemi dny odešla z domu s jedním kufříkem a slibem, že si v tomto moderním bloku pronajme pokoj, aby mohla v klidu studovat hudbu. Od té doby však nikdo neviděl její tvář, a přesto každý zvuk v budově připomínal její přítomnost.
„Otevřete tu bránu, vy starý blázne,“ vyjel Viktor a jeho hlas se rozvibroval. „Vím, že je uvnitř. Slyšel jsem ji včera večer. Zaznělo to z jednoho z těch horních oken, přesně nad vchodem.“
Domovník jen zakroutil hlavou a jeho oči se zúžily. „Nikdo z vnějšku sem nevstupuje bez povolení. A Elenora? Ta v tomto domě nikdy nebyla. Žádný takový nájemce zde není zapsán.“
Viktor pocítil, jak mu v ústechvukne kovová pachuť strachu. Vytáhl z kapsy dopis, který mu Elenora poslala před týdnem. Byl v něm uveden přesný popis: bílé stěny, čtyři kachlová okna v jednom rámu, balkon s výhledem do ticha dvora. Všechno sedělo. Všechno až děsivě přesně odpovídalo tomuto puristickému kolosu, který vypadal spíše jako stroj na bydlení než jako skutečný dům.
Když domovník konečně odešel, Viktor zůstal stát v šeru suterénních prostor, kde cítil vlhkost ze sklepení a pach čerstvého nátěru. Věděl, že dům je pasti. Všimněl si zvláštního rozložení vchodů. Všechny vedly do středu, do onoho uzavřeného světa, ze kterého nebylo vidět ven do okolních ulic. Byl to ostrov betonu uprostřed města, uzavřený systém, který svou monumentalitou potlačoval každého, kdo do něj vstoupil.
V noci se vrátil. Proplížil se skrze škvíru v plotě, srdce mu tlouklo až v krku. Vnitrobloku vládlo nepřirozené ticho, které přerušovalo jen vzdálené tikání hodin z některého z bytů. Vzduch byl chladný a cítil v něm vůně čistoty, která byla až nepřirozená, skoro nemocniční. Viktor začal stoupat po schodech. Každý krok v tom minimalistickém prostoru zněl jako úder kladiva.
V druhém patře se zastavil. Z jedné z otevřených dveří se ozýval zvuk. Nebyl to hlas, ale tichý, rytmický šepot, doprovázený jemným škrábáním o zeď. Podstupoval dál, zabořil se do chodby, kde se střídaly bílé plochy a ostré hrany. Když dorazil k bytu, který měl být Elenorin, našel dveře dokořán.
Pokoj byl prázdný. Žádný nábytek, žádný kufřík, žádná hudba. Jen jedno z těch typických čtyřdílných oken bylo otevřené dokořán. Viktor vyšel na malý balkon a pohlédl dolů do dvora. Tam, v úplném středu bílého prostoru, stála postava. Byla to Elenora. Stála nehybně, zády k němu, a hleděla nahoru.
„Elenoro!“ vykřikl Viktor a jeho hlas se odrazil od stěn domu jako v betonové kádě.
Žena se pomalu otočila. Její tvář byla hladká, bez výrazu, a v očích měla stejný chladný odstín jako bílá omítka domu kolem nich. Neřekla ani slovo. Jen pomalu zvedla ruku a ukázala prstem na zdi domu, kde nebyla žádná římsa, žádný ornament, jen hladký povrch. V tom momentě Viktor uvěděl, že Elenora už není tou osobou, kterou znal. Byla součástí tohoto prostoru, vpouzapena do geometrie a ticha, které dům vyžadoval.
Než stačel sestoupit dolů, dveře za ním s hlasitým třeskem zabouchly. Když se zkusil vrátit do chodby, zjistil, že místo dveří je tam nyní jen hladká, bílá zeď. Byl uvězněn na balkonech, v prostoru mezi vnitřním dvorem a vnějšími ulicemi, v místě, které oficiálně neexistovalo.
Kdo dnes prochází kolem tohoto bílého bloku v brněnských Černých Polích, možná zahlédne v jednom z horních oken dvě postavy, které tam stojí nehybně a hledí do prázdného dvora, jako by čekaly, až je někdo konečně vymaže z plánů architekta.