Příběh: Křížová cesta na horu Tábor
„Kde jsi to viděl, Matěji? Kde jsi viděl toho muže?“
Matěj stál u studánky Křížovky a třesoucí se rukou ukazoval nahoru k cestě, která vedla k vrcholu hory Tábor. Vzduch byl hustý a vlhký, voněl po mokrém pískovci a rozkvétajících lesních bylinách. Voda ze studánky, kterou před krátkým časem s péčí vyzdili továrníci, stříkala do vzduchu s tichým, rytmickým šumením, ale Matěj ji neslyšel. Díval se jen na lico Krista, který nad ním uzdravoval nemocné, jako by hledal v kameni odpověď na něco, co v lidské mluvě neexistovalo.
„Měl na sobě plášť z hrubé vlny, i když je srpen,“ vydechl Matěj a hlas se mu zlomil. „Šel pomalu. Zastavil se u každého z těch nových cihlových kapliček. Ale neudělal znamení kříže. Jen se dotýkal těch litinových obrazů prsty, jako by z nich chtěl vyjmout nějaké tajemství. A pak... pak se na mě podíval.“
Matěj byl v Chlumu známý jako člověk střízlivý a málomluvný. Pracoval v dílnách a věřil jen tomu, co mohl změřit pravítkem. Přesto teď stál před kaplí s tváří bílou jako vápno.
„Co ti řekl?“ zeptal se ho doprovodný přítel, mladý učitel s jménem Antonín, který se snažil zachovat klid.
„Nic. Jen mi podal tento kousek dřeva a řekl, že v hrobě na vrcholu čeká někdo, kdo už dávno zapomněl, jak chutná vzduch.“
Antonín se podíval na malý, vyřezaný kousek dřeva v Matějově dlani. Byl to fragment, který vypadal, jako by byl utržen z nějaké staré sochy, ale dřevo bylo neznámého druhu, tmavé a těžké, s vůní cizích, vzdálených hor.
Oba muži vyrazili vzhůru. Cesta byla nová, srpnové slunce hřálo do zad a červené cihly kapliček zářily v zeleném stínu stromů. Každé zastavení, s jeho barevnými reliéfy, které s pečlivostí vyvedl kaplan Knížek, působilo vteď jako strážce nějakého neviditelného prahu. Matěj šel první, jeho kroky byly rychlé a úzkostné.
U devátého zastavení se zastavili. Matěj prudce ztuhl. Na cestě před nimi, v dálce, stála postava. Ten samý šedý plášť, ta samá nepřirozená tichost v pohybu. Muž se neotáčel, jen pomalu kráčel směrem k čedičové kapli Božího hrobu.
„Počkejte!“ zakřičel Antonín a rozběhl se za ním.
Když dorazili k vrcholové kapli, muž byl pryč. Dveře do čedičového prostoru byly otevřené a dovnitř sálal chlad, který mrazil kosti i v letním žáru. Vstoupili dovnitř, kde v polomraku stála dřevěná socha Krista z Tyrol. Byla to práce mistra Stuflessera, plná bolesti a ticha.
Matěj pomalu přistoupil k soše. V ten moment si všiml něčeho, co ho donutilo vykřiknout. V pravé dlani dřevěného Krista chyběl malý kousek prstu. Právě ten fragment, který Matěj držel v ruce, do této mezery přesně zapasoval.
Třesoucí se prsty kousek dřeva k soše přiložil. V okamžiku, kdy se dřevo dotklo dřeva, prostor kolem nich zaplnil zvuk, jako by tisíce lidí najednou vydechly jeden společný, hluboký vzdech. Vzduch v kapli ztuhl a v tichu se ozval jasný, kovový zvuk, jako by někde v dálce zabouchly těžké dveře.
Když se oba muži ohlédli zpět na křížovou cestu, uviděli něco, co je zanechalo v mrazu. Na každém z čtrnácti zastavení, u každého z litinových reliéfů, ležela jedna čerstvá, bílá lilie. Květy, které v těchtoy krajině v srpnu nikde nerostly.
Matěj se podíval na sochu Krista. Kousek dřeva byl pryč. Zmizel. Nebyl v dlani sochy, nebyl na zemi. Prostě přestal existovat.
Sestupovali z hory v naprostém mlčení. Sledovali jména donátorů vyryte do pískovce, ale už je neviděli jako znaky bohatství nebo víry. Viděli v nich svědky něčeho, co se v roce 1898 stalo na hranici dvou světů.
Kdo byl ten muž v šedém plášti a proč přinesl z Tyrolska kousek své vlastní podstaty, aby ho vrátil domů? Odpověď zůstala schovaná v tichu čedičových zdí, zatímco vítr z hor stále roznáší vůni lilií tam, kde by neměly být.