Příběh: Janečkův mlýn
„Tady to stojí, pane hrabě, vašeatlantida v prachu a mouce!“ vykřikl mlynář Matěj Janeček a s teatrálním gestem rozpažil rukama směrem k obrovským kamenným kolům.
Hrabě von Sternberg, muž s obličejem jako vyžehlený kapesník a nosem, který se zdál hledat chyby i v čistém vzduchu, zvrzal rty. Stál uprostřed mlýna v Fryštátě, v srpnovém žáru, který roztopil i jeho vlněný cylindr. Vzduchem se vznášel hustý, bílý prach, který se lepil na potitulární plášť a přivábál každého hmyze v okruhu pěti mil.
„Janečku, vy jste mi slíbil stroj na zlato, nikoliv sýpací zásobník na bílý prach,“ zavrčel šlechtic a s odporivem odmachal z rukávu vrstvu mouky.
Matěj se jen široce usmál. Byl to muž s hromádným břichem a očima, které neustále plévaly plány. Věděl, že hrabě je z posledních peněz a zoufale hledá způsob, jak znovu vybudovat svou slávu, aniž by musel skutečně pracovat. Mlynář ho předtím v hospodě přesvědčil, že v jeho mlýně existuje tajný mechanismus, který dokáže z běžného obilí vytáhnout „skrytý kovový prach“, jen když se kolesa roztočí v určitém, tajném rytmu.
„To je právě ta tajnost, pane hrabě! Musíte slyšet tón,“ vysvětlil Matěj a ukázal na vodní kolo, které s hlučným chlupotáním bičovalo vodu potoka Mlýnka. „Když turbína dosáhne správného tško, zrna se v mlýnské komoře začnou třít takovým způsobem, že z nich vypadne čistá esence bohatství. Ale pozor, mechanismus je velmi citlivý na lidi s příliš vysokým pomalostí v krvi. Musíte být v naprostém klidu.“
Hrabě, poháněn chamtivostí, okamžitě ztuhl. Zadržel dech, zpevnil hřbet a ztuhl jako socha, aby nepůsobil příliš „rychle“ nebo „rušivě“. Stál tak v naprostém napětí, zatímco Matěj začal s mlynářským řemeslným zručností utahovat šrouby a hýbat pákami.
„Teď to přijde!“ zařval Matěj a prudce zatáhl za jednu z pák.
V ten moment se v horní části budovy něco hlasitě prasklo. Z obrovského žlabu nad hlavou hraběho se s hřmotem spustila celá várka jemně mleté, bílé mouky. Byla to stěna bílého prachu, která pohltila šlechtice během sekundy. Hrabě zmizel. Zůstal po něm jen bílý kopec s vyčnívajícím špičákem cylindru.
Matěj Janeček se na okamžik zastavil, pak se začal tře Público třepat smíchem, až mu z tváře vyprskaly kapky potu. Hrabě se pomalu zvedl, vypadal jako obří lidský koláč. Zvlášť komicky vypaděly jeho oči, které v bílém obličeji připomínaly dvě černé kuličky v mléčném moři.
„Kde je to zlato?!“ zakřičel hrabě, ale místo hrozby z úst vyletěl oblaček mouky.
„Ach, pane hrabě, vidíte to přece!“ vyhrkl Matěj a s vážnou tváří ukázal na bílého šlechtice. „To je ta nejvyšší zkouška! Jste teď čistý jako bílé plátno. Podle staré mlynářské moudrosti je člověk připraven přijímat bohatství až ve chvíli, kdy ztratí svou zbytečnou pýchu a vypadá jako pytel s obilí. Teď už jen musíte zaplatit za tuto očišťující proceduru, abychom mohli spustit samotný sběr kovů.“
Hrabě, zmatený, zaslepený moukou a v šoku z vlastní absurdity, skutečně sáhl do kapsy a vyndal poslední zlaté mince. Matěj je s úctou přijal, přisebeal si je do zástěry a s úklonem doprovodil „obřího koláče“ k východu.
„Přijďte znovu za měsíc, až se vám prach vstřebá do kůže, pak už bude zlato padat samo,“ doporučil mu mlynář.
Když hrabě zmizel v prachu cesty směrem k zámeckému parku, Matěj se opřel o zdi svého mlýna a s potěšením poslouchal rytmický zvuk vody. Věděl, že v jeho budově není žádné zlato, jen poctivá práce a trocha vtipu.
Kdo dnes prochází kolem těchto zdí a cítí v nose jemnou vůni starého dřeva a vlhkého kamene, možná ještě zahlédne v prázdných oknech stín muže, který se tichým smíchem dívá na cestu, kde kdysi kráčel nejbílejší šlechtic z celého Slezska.